ČERNÁ HORA 7/2001 2.část

 

Pondělí 9.7.

        Ráno jsme byli všichni strašně čilí, takže jsme se probudili už v 7 hodin. Je ale pravda, že už teď je strašný vedro. Budeme vyrážet až v 9 do kempu do hor. V noci asi do 3 hodin hrála jakási diskotéka tady z restaurace kus před vjezdem do kempu. Místní v kempu z nás měli upřímnou radost, a říkali něco jako "vyřiďte všem doma, že k nám mají taky přijet, že je tady hezky":-). Šli jsme se vykoupat do moře, pak osprchovat a v 9 vyrážíme. Průvodce nás informuje, co nás čeká v horách - strašně nás straší, jak tam musíme dbát na bezpečnost a nakonec to dovršil tím, že tam žije hodně zmijí a medvědi. No jakoby nás chtěl odradit, abychom tam nechtěli. Asi 9 lidí zůstalo na pláži, (no, tady bych zrovna nechtěla trávit delší dobu), my ostatní jedeme do hor, a vrátíme se za tři dny.

 

        V 11 hodin dorážíme do hlavního města Černé Hory - Podgorica, kde máme půl hodiny pauzu hlavně na nákup potravin do hor. Má malý historický střed. Vidíme hodinovou věž, mešitu...

PODGORICA - hlavní a zároveň největší město Černé Hory. Název Podgorica=pod Goricou, přičemž Gorica je 107 vysoký vrchol s výhledem na centrum města. Během 2. světové války bylo město mnohokrát bombardováno a prakticky srovnáno se zemí.

 

        Pohled na náměstí vévody B. Osmanagica na Starém městě s hodinovou věží Sahat-kula. Je 15 m vysoká a má stále fungující hodinový stroj z 18. století. Bronzový zvon se rozeznívá každou neděli v poledne...

 

 

 

Jedna ze tří mešit

 

Královská zahrada (asi)

 

 

 

        Nakoupili jsme dva chleby. A jedeme dál. Škoda, že nemáme víc času, určitě by to stálo za to projít si město pořádně. Ve 12 hodin nás stopli policajti, že nějaká firma jim tady stávkuje a že zablokovali silnici, takže máme počkat, že už to nějakou dobu trvá. Všichni se samozřejmě hned rozprchli se projít po okolí, ale asi už za 10 minut to uvolnili a my můžeme pokračovat dál, kupodivu to všichni zaznamenali a vrací se do autobusu. Jedeme na Monastyr Ostrog (klášter).

 

        Po cestě ale, asi 9 km před klášterem, značka "zakázaný vjezd autobusům". Prý je to tady jen pro jistotu, že vláda nezodpovídá za bezpečnost jízdy. Takže pokračujeme dál. Za chvíli začínám chápat, proč tam značka je. Silnice dál pokračuje šílenýma serpentinama na zatraceně úzké silnici. Už jsem zažila pár šílených serpentin, ale tady je to fakt masakr. Když se měly vyhnout dvě auta, házely se tam zpátečky a nebo se jinak šíleně kombinovalo a couvalo...brrr, natož kdyby se potkaly dva autobusy. To ani náš řidič Sváťa neměl dobrý výraz. Naštěstí jsme autobus nepotkali, stačilo auto a už jsem měla pocit, že stojíme hodně nad srázem. Brrr.

 

 

        Nahoře jsme přijeli na celkem veliký parkoviště, u něj samozřejmě stánky se suvenýrama. Jsme u spodního kostela, který si jdeme prohlídnout.

MONASTIR OSTROG - klášter srbské pravoslavné církve, zasazený do skály ze 17. stol. Založil ho metropolita Vasilij, který zde i zemřel. Pod ním kostely sv. Vavedenja a kostel sv. Krista. Ostrog je poutním místem mnoha Srbů, kteří sem pořádají náboženské poutě. Je to jedna z nejvýznamnějších pravoslavných staveb na celém Balkáně.

 

 

 

 

 

        Nahoru na hlavní klášter prý jezdí taxi, je to ještě asi 4 km do kopce a serpentin. Nakonec se nám podařilo horko těžko jeden sehnat, jinak bychom neměli čas se tam podívat a neviděli bychom to hlavní. Taxikář zavolal další taxi - minibus pro ostatní, my jedeme s ním. Byl opravdu znalý terénu. Tvrdil, že tyhle 4 km ujede klidně za 4 minuty i v noci - no, rozhodně se s tim nepáral.

 

 

 

 

        Klášter Ostrog přímo impozantní. Šli jsme se podívat do svatyně, tam každý musel políbit kříž a svatý obrázek. Napili jsme se místního pramene pitné vody a vyšli jsme i na vyhlídkovou věž.

 

 

 

 

 

 

 

 

        Pak jedeme taxíkem zpět. Když se taxíkář úplně šíleně vyhýbal protijedoucímu autu, fuj, my byli skoro zelený a on v klidu pořád říkal "Nemam problema", řekli jsme mu, že my teda problém máme:-). Za jízdu chtěl od každého jen 4 DEM. Jenom si od nás nechtěl vzít kovovou 5-timarkovku a my nevíme proč.

 

        Odjezd po 15. hodině směr Žabliak, nejvýše položené město v Jugoslávii, odkud pojedeme dál a výš do kempu do NP Durmitor. Zaslechli jsme, že je snad nějaký problém s autobusem, doufejme, že to bude v pohodě. Průvodce se musí po cestě neustále ptát místních, kudy na Žabliak, nejsou tu žádné ukazatele. A jedeme pořád výš a výš serpentinama, 11° a 13° stoupání, asi 80 km. Řidič má už těch serpentin vyloženě plný kecky:-). Po cestě do NP Durmitor - pauza na foto Veliký Žurim (přes 2000).

 

 

 

 

        Tady nahoře už je příjemný chládek, jedeme právě do průsmyku, který má 1440 metrů. Do horského kempu jsme dorazili před osmou. Jenomže autobus se tam nemůže vytočit před kempem a tak tam nemůže zajet. Musí stát dole pod silničkou. Ach jó. Řidič už se asi i trochu neslušně řečeno nasr... Kemp je taková velká louka, zčásti posečená, budka se záchodem a rozestavěný sprchy, funční jen jedna sprcha venku, tedy napodobenina sprchy v budce, která se každou chvíli rozpadne.  Uvařili jsme si u autobusu a pak jsme museli věci táhnout z posledních sil  nahoru do kempu. V kempu jsou i další Češi. Postavili jsme stan a spát.

DURMITOR - pohoří na severu Černé Hory. Je součástí Dinárských hor, nejvyšším vrcholem je Bobotov kuk (2523 m), Krajina je zde pustá, převážně zde roste jen mechy, tráva a kleč. V pohoří se nachází 19 jezer. Významným střediskem pohoří je obec Žabljak, která leží v nadmořské výšce 1450 m a jedná se zároveň o zimní lyžařské středisko.

 

 

 

 

Durmitor focený z kempu

 

 

Úterý 10.7.

        Ráno budíček v 5:30, jsme zmrzlý jako... V 6:20 vycházíme od autobusu. Sklidili jsme zas všechno, i stan, do autobusu. Cesta nelehká, ba přímo kamenitá, do kopce, fuj fuj fuj. Jdeme na vrchol - Bobotov kuk (2500m). A pořád nahoru a dolů přes kameny...

 

 

 

 

 

 

Jdem se koulovat:-)

 

 

 

        V 9 hodin jsme došli k ledové jeskyni. Nádhera, někdo i sjel dolů do jeskyně, já už nemam sílu, pak se zas museli namáhavě škrábat po ledu nahoru, ale fakt parádní to tady je. Ve skalách jsou sem tam zbytky sněhu, před jeskyní taky hodně sněhu. V jeskyni jsou sloupy z ledu a tři zmrzlý vodopády.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

        A pokračujeme dál, zase nahoru a dolů, nahoru a dolů... Celou dobu nás doprovázely protivný mouchy. A ještě jeden velikej pes, je docela vytrvalej, asi patří do kempu, nevim:-).

 

        Okolo jedenáctý, při pohledu na hlavní stěnu do sedla vrcholu, mi došly všechny síly. Fuj tajbl. Takže se začínám flákat, Luďa pokračuje dál, já nabírám zatím do flašky sníh, abychom měli alespoň nějakou vodu na pití. Pak jsem si přece jen vylezla ještě kousek nahoru, protože dole nebyl žádný výhled a byla tam nuda:-). Zatím jsem na našich výpravách vítězoslavně zdolala všechny vrcholy, zdolala jsem v Maroku Jbel Toubkal ve výšce 4167m,...ale tady se s tím nějak peru.  Jak trapné:-)  Možná bych tam nakonec došla, ale musela bych po každém kroku odpočívat a nedržela bych krok s ostatními a na téhle strmé skále by to nebylo dobré ocitnout se sama...takže dnes zdolávání vrcholu - nic pro mě. Hlavně když si představim, jak špatně by se šlo dolů. Vím, že mě to bude mrzet, ale když to nejde, tak to nejde. Můžu to svést na neustálé velmi horké počasí a velkou vyčerpanost - třeba.  Je to ještě převýšení 400 m a samá strmá skála... Luďa se vrátil úplně zničenej něco před jednou. Já jsem si to tady zatím pořádně užila - výhled, horské ticho aTak ten zatracenej vrchol Bobotovkuk přece jen pokořil a zdolal. Sakra práce. 

 

        A jdeme zpět. Cesta byla do slova a do písmene nekonečná, přímo hrůzostrašná. Už jsme nešli okolo jeskyně, ale jinudy, ale stejně hrůza. Neustále se před náma objevují nové a nové kopce... Dokonce i Luďa je na dně, a to už je co říct. Aspoň nějaká zákeřná radost:-). A pořád nahoru-dolů, nahoru-dolů, jako blázni. A navíc po těch příšerných kamenech, co přeskakujou od nohama, takže každou chvíli ujede noha, nebo se zvrkne, no to mě rozčiluje, to přesně tak miluju! A zase další kamenná strž... No šli jsme tak asi 3,5 hodiny v kuse, navíc v tom horku. Ani jsme nechtěli odpočívat, to už člověk není unavenej, jen ho to nebaví, jak je to dlouhý a stejný a protivný...a to deptá. A chce být co nejdřív zase někde, kde si sedne a už nemusí vstávat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

        Dorazili jsme k autobusu naprosto vyčerpaní. Teda, to byla krizovka! A navíc se mi tam zase pořádně spálil nos, i když jsem si ho mazala, takže mam zase úspěch jako už několikrát, nejmenší nos a úplně červenej:-). Aspoň je sranda. Pak trochu přebalit věci, a nahoru do kempu postavit stan. Skoro jsme tam nemohli ani dojít. Udělala jsem aspoň čínskou polívku, za celý den jsme měli jen 2 horalky. Když jsme si trochu odpočinuli, šli jsme se podívat kousek od kempu k Černému jezeru, prý se tam dá i koupat. Smočila jsem si tam jenom nohy, voda je strašně ledová. Ale i tak osvěžila. Jezero je sympatický, takový relaxační a dokonce u něj vidíme i nějakou polodřevěnou restauraci.

 

 

 

 

 

 

        Jdeme to teda prozkoumat do restaurace. Moc tady toho nemají, řekla bych že nemají ani moc velkou návštěvnost, tak si dáváme aspoň pivo - za 1,5 DEM. Na to, že je to restaurace v horách, u jezera, u kempu - dost levný. Dali jsme si jedno venku na dřevěné terase nad jezerem, pak dvě ještě uvnitř, protože venku už je zas velký vichr a zima. Je 19:30. I ty piva jsou moc ledový. Ještě trochu a můžou ho prodávat, jako pivní ledovou tříšť. Restaurace je docela stylová, příjemná, jenom tady nemají lidi. Potom jdeme zpět do kempu, vítr už se naštěstí utišil a je příjemně. V kempu jem udělala instantní omáčky a po jídle jdu spát, okamžitě usínám...

 

 

Středa 11.7.

        Ráno budíček v 6:45, trochu prší. Všechno sbalit a do autobusu. V kempu už pobíhal i "náš pejsek", který s náma zdolával Bobotov kuk. Je to mazlík. Odjezd z kempu v 8 hodin. Po cestě jsme viděli při silnici vrak auta - místo, aby to sklidili, nakreslili na něj turistickou značku:-).

 

        Jedeme na vyhlídku Čurovac. Je to vyhlídka ve výšce asi 1200 m na kaňon nad řekou Tarou. Kaňon je 78 km dlouhý a někde i 1300 m vysoký a je na seznamu UNESCO.

 

 

 

 

        Potom jsme sjeli do městečka Žabliak na "nákupní zastávku". Koupili jsme bagety, nějaký pohledy na poště, rakii, jen nemají vodu ani pivo.

 

        A jedeme se podívat na most na řece Taře - jeden ze dvou mostů, který spojuje Černou Horu se Srbskem a svého času byl nejdelší na světě. Výška mostu je 130 metrů a řeka Tara je dlouhá asi 130 km. U vjezdu na most stojí policejní "budka", nebo spíš hraniční. Dokonce si tady vybrali i pasy, šli je zkontrolovat a my jsme si zatím prohlídli most, je úžasnej. V místní kavárně prý mají i pohledy, ženeme tam za průvodcem, ten si vzal dva, my jeden -měla jich tam jen pět, ještě že jsme tak rychlí.

 

 

 

 

 

 

Řeka Tara - to je barvička!

 

 

 

 

 

 

 

        Odjezd v 11 hodin, teď pojedeme asi 45 km okolo řeky Tary. Další zastávka je v Národním Parku Biogradska ozera, kde je udělaná stezka - dřevěný chodníčky a příjemný cesty, a tato cesta prochází pralesem, který je tu všude. Průvodce za všechny zaplatil poplatek za vstup do NP 60DEM. Cesta byla dlouhá 3 km, šli jsme pohodově asi hodinu. Zas je tu i pramen pitné vody. Je to hezká relaxační stezka přírodou.

Park má rozlohu 1600 ha a jeho střed tvoří Biogradsko jezero. Nejvyšším vrholkem se Crna Glava (2139 m). Park je významný díky své fauně a floře a velkému množství živočichů a rostlin, kteří nikde jinde než zde, nežijí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Odjezd ve 13:45. Další zastávka- klášter Morača. Klášter je malinkej, a pěknej. Nesmí se tady fotit...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Je šílený horko, pokračujeme dál... Kaňon Morača...

 

 

 

 

 

 

Zastávka na foto na výhled na moře a na náš kemp a pak jsme to sjeli dolů serpentinama, v kempu po 19 hodině.

 

Bulgarica, někde dole je náš kemp

 

 

Dali jsme si večeři, šli jsme se vykoupat - byly ale socela velký vlny, pak do sprchy. V dálce nad kempem v kopci hořelo, už prý tam hoří dva dny, ale nikoho to asi nijak zvlášt nevzrušuje.

 

 

 

        Jdeme se podívat do města. Nejdřív do obchodu, který je po cestě do centra, kupujeme si pití, papriky a okurky, ať taky máme změnu. Zase tady mají ten pěknej zvyk - všude nandavají zákazníkům zboží přímo do tašky, což je milý. A jdeme dál. Všude je živo, svítí světla a všude hraje muzika. Zašli jsme do restaurace u křižovatky - stoly jsou venku a příjemný prostředí, živá muzika - klávesista a naprosto úžasná zpěvačka. Hrajou výborně. Jen kdyby tady nelítali ti mravenci. Dali jsme si pivo, smetli jsme mravence ze stolu a relaxujeme. Pak jdeme dál. Vešli jsme do další restaurace, tam byli i lidi od nás, zrovna odcházeli. Jídlo tady stojí okolo 8 DEM. Je tady zase živá hudba - 6 muzikantů, a hraje i televize. Dali jsme si piva, i štamprdli - Loza a Vinjak, abychom zas spravili žaludek. Uáu, drsný pití. Vše to stálo 7 DEM. Už jsme trochu v náladě, jdeme zpátky ke kempu, podívat se do restaurace tam. Je 23:30. Chvíli jsme ještě poseděli, ale je to tu dražší než ve městě. Jdeme spát. Usínám a při tom poslouchám moře, ale jenom chvilku...