LONDÝN (CHŮZE PO ŽHAVÉM UHLÍ)
Meeting Anthonyho Robbinse
Anthony Robbins
"Štěstí a úspěch v životě nejsou výsledkem toho, co máme, ale spíše o tom, jak žijeme, co děláme s tím, co jsme."
Jeden z nejznámějších motivačních speakerů a koučů v USA. Anthony Robbins je považován za špičkového odborníka v oblasti lidského výkonu a chování.
Narodil se 9. února 1960 v Kalifornii. Pracuje pro největší světové firmy, celebrity i sportovce. Základem jeho myšlení je pomoc lidem tak, aby objevili to nejlepší, co se v nich skrývá a mohli tak cílevědomě dosahovat takových úspěchů, po jakých touží.
Anthony Robbins se více považuje za špičkového výkonného trenéra než motivačního řečníka. Mezi jeho speciality patří provádění význačných změn v myšlení, cítění nebo chování jedince za doprovodu zraky šílícího davu na stadionech či výborné publikace z oblasti sebemotivce a seberozvoje. Jeho společnosti nabízejí stále progresivnější metody ovládání lidských emocí a chování, které klientům umožňují rozpoznat a využít neomezené zdroje ukryté v každém z nás. Konzultace, školení, knihy a televizní pořady, to jsou hlavní prostředky jeho práce.
Je úspěšný i v oblasti Wellness – jeho publikace, pořady a semináře nabízejí podrobný osvědčený systém, jak rychleji, s menší bolestí, ale s daleko větší radostí zlepšit kvalitu svého života díky efektivní nutriční a fyzické strategii. Spolu s bývalým výživovým poradcem Stacey J. Bell vytvořil revoluční řadu potravinových doplňků, které pomáhají obnovit a oživit nejdůležitější prvek v našem životě – fyzické bytí.
Anthony Robbins je zároveň propagátorem stravy a životního stylu vycházející z principu přirozené medicíny. Ve své knize Neomezená moc podporuje zásady veganství a zvýšení energetické hladiny.
Anthony Robbins patří mezi 50 největších světových intelektuálů, mezi 6 nejlepších business leaderů světa a mezi 100 nejznámějších celebrit. Jeho osobnost, díla, principy či zásady se objevily i v celé řadě populárních snímků (O schmidtovi, Muži v černém).
Tři dny strávené na meetingu Anthonyho Robbinse v Londýně... Tyhle meetingy nejsou zrovna levná záležitost, ale určitě stojí za to. Ubytovaní jsme byli v luxusním hotelu hned vedle haly, kde meeting probíhal.
Sice vím, že Robbins je velmi známý, ale co se odehrávalo ráno před vstupem do haly... bylo tam opravdu husto:-). Meetingu se zůčastnilo 12 000 lidí z celého světa, pro každého byl samozřejmě zajištěn překlad do sluchátek. U dlouhého stolu v zadní části meetingu sedělo asi 20 překladatelů, samozřejmě pro každý jazyk byli minimálně dva, aby se mohli střídat, a musím říct, že před nimi smekám. Protože 3 dny překládat docela rychlou akční řeč Robbinse, který jim moc prostoru nedával, to byl opravdu výkon, občas měli problém stíhat... My jsme měli taky dva, jeden byl rodilý Angličan, jeden Čech, a když překládal Angličan, občas řakl takovou "zhovadilost", že do toho obrovského ticha v hale se najednou z ničeho nic začala smát celá česká výprava. Hned o nás věděli a ptali se, co je to za blázny:-).
Nicméně, ačkoli tady bylo 12 000 lidí, organizace byla naprosto výborná, všechno bylo perfektně naplánované a zorganizované, všude byly neustále přestavovány zátarasy, jak usměrňovali ty davy lidí, ale nikde nevznikla žádná kalamita...
Anthony Robbins je výborný řečník a motivátor. Je neuvěřitelně akční člověk, plný energie, celé tři dny běhal po pódiu, přednášel svým hlubokým silným hlasem, dokázal perfektně zapojit i lidi v hale...všichni dělali co chtěl on. Na lidech "ukazoval" svoje umění. Používá, kromě jiného, i NLP metodu a jde v tom zřejmě nejlepší.
Součástí meetingu byla i chůze po žhavém uhlí. Tu už jsem jednou zažila na jiném meetingu, takže jsem se na ní teď docela těšila.
Když jsem ji absolvovala poprvé, docela jsem se zpočátku bála a byla jsem dost nervózní. Všemu předchází meeting, kde se připravuje a motivuje na chůzi, to bylo ještě v pohodě, i když pozorovat ty obrovské ohně venku, které se brzy změní na naši "cestu rájem", to taky nebylo zrovna dobré pomyšlení. Ale když už jsem stála i bosou nohou na zemi a blížila jsem se k ohnivému, do ruda zbarvenému, "chodníčku", bylo to strašně divný, přece jen žhavé uhlí má 500°C. Tajně jsem se soustředila na nohy a přála si, aby se mi aspoň strašně zapotily, ale ono se jim vůbec nechtělo:-). Jediné, co jsem mohla udělat a co bylo správné, bylo soustředit se na ty, kteří nás motivovali. Zaposlouchala jsem se do zvuků bubnů, a soustředila se jen na to, co nám říkají koučové. Pomalu jsem se začala i uklidňovat a začaly se ve mě prát obavy a zároveň obrovská touha ten zatracený "rudý chodník" pokořit. Věděla jsem, že když do toho nepůjdu, bude mě to mrzet hodně dlouho a budu si sama sobě nadávat. Takže jen bubny a bubny ..musím se dostat do toho správného transu a docela už se i těším... Nejvíc mi pomohla rada vsugerovat si, že je pode mnou jen měkký mokrý studený mech, koukat jen nahoru, nebo se soustředit na nějaký bod, jen proboha nekoukat pod nohy...
Všechno je jen v hlavě. To je celý smysl chůze po žhavém uhlí... Chodník byl docela krátký, byl asi jen na 6-7 kroků, ale dostačující na to si pořádně sáhnout přes limit:-). Chodí jeden člověk za druhým, musí být v tom správném transu a nepřerušovat ani svoje myšlenky a soustředění, ani se nezastavovat před chodníkem. Nemá cenu se snažit udělat nějaké dlouhé kroky, to je pak jen větší šance si pořádně popálit nohy, protože si tak připouští stres. Hned jak se uhlíky přejdou, je u každého chodníčku člověk s hadicí, který musí nohy okamžitě osprchovat, hlavně kvůli možným přilepeným uhlíkům na noze nebo mezi prsty nohou, protože ty by mohly udělat pořádné puchýře.
Zvládla jsem to a je to síla! Je to takový pocit! To se nedá popsat, to se dá jen zažít. Týjo, na nohou vůbec nic, jakoby se nic nestalo. Zadostiučinění, úleva, vzpruha, dojetí...prostě zmatek emocí, ale těch dobrých:-). Uáááu! Někteří to prožívali asi i víc, než já, každý má jiné reakce.
Všichni, kteří se nechali "zmanipulovat" a uměli si vsugerovat "měkký mokrý mech" pod nohama, nebo něco podobného (každému se zamlouvalo něco jiného), to zvládli bez újmy na zdraví. Byli tady samozřejmě i jedinci, kteří byli jasně vystresovaní, a místo aby vyšli na uhlíky plynule, zastavili se a řekli "já se bojím" a když tam po chvíli přece jen vstoupili, tak místo aby koukali jinam, koukali pod nohy. A přísahám, že všichni z nich měli popáleniny na nohou! A někteří tedy pořádný! Jedna slečna se po chůzi trochu sesypala a druhý den jí odváželi, protože měla tak popálené nohy, že nemohla ani chodit. Jiná slečna zas tak chvátala pryč, že si nenechala pořádně osprchovat nohy a mezi prsty jí zůstal jeden uhlík. Ona to v tom psychickém rozpoložení hned nezaregistrovala a večer měla v noze vypálenou úplnou díru:-(. Nebo bylo špatné, když se někdo zasekl před uhlíkama, nebo to i vzdal, protože pak někdy přehodil stres i na toho dalšího za ním a připravil ho o dokonalý zážitek z chůze po uhlí... To se mi naštěstí nestalo. Jeden chlapec se tak zasekl před uhlíkama, že pár sekund jen koukal, a pak řekl, že to vzdává a odešel stranou. Bohužel ale vystresoval i lidi za ním a z řady odešly asi další tři lidi pryč. Ti byli pak strašně zklamaní, že to taky neabsolvovali, když měli příležitost.
(Docela chápu, že se před každou chůzí po uhlí podepisuje papír, že tam jdu dobrovolně a za všechny následky beru zodpovědnost sama za sebe.)
Ale to byly opravdu výjimky. Valná většina to zvládla perfektně a po takovém hromadném, přímo davovém zážitku, byla večer i oslava "jiná". Hodně lidí se skleničkou v ruce posedávalo a byli zadumaní nad tímhle zážitkem, a dávali si dohromady, jak to vlastně všechno funguje...
Samozřejmě i v Londýně předcházela motivační část, i když je pravda, že když se vydá na uhlíky 12000 lidí najednou, tak to už samo o sobě motivací je. Bylo připraveno asi 50 žhavých chodníčků a vzhledem k počtu lidí byly docela krátký, asi tak na 4-5 kroků. Já už jsem tam šla jako v pohodě, že už to znam... no, trochu nervózní jsem byla, ale spoléhala jsem na svůj "mokrý studený mech" :-). No, přešla jsem to, trochu mě pálila pravá noha, (to bude tím, že jsem se moc nesoustředila), ale v pohodě. Nebyl to až takový zážitek, jako poprvé.
Myslím, že by to chtělo zažít spíš pořádný obřad někde u domorodců, kde dělají takové ty obrovské "chodníky" a musí se jít delší dobu, aby to byla ta pravá síla. Ale taky je pravda, že už po chůzi po žhavém uhlí nijak netoužím. Stačilo mi to a příště to chce zas něco jiného. Kdyby mi někdo nabídl chůzi po uhlí, už by mě to asi nijak nezajímalo.
Každý, kdo chůzi absolvoval, obdržel certifikát "Firewolker" s jeho jménem, no tak aspoň něco:-).
Zážitek z meetingu byl obrovský. Stát pod pódiem (ač bylo v hale tolik lidí, přesto tam bylo strašně prostoru a nebyl problém se "kochat" u pódia), a pozorovat Anthonyho, jaký je to udatný chlapík a nechat na sebe sršet tu jeho energii...dost dobrý:-)