ZÁJEZD: MONAKO+ŠPANĚLSKO (GRANADA)+MAROKO+ZÁPADNÍ SAHARA 5/2000
MAROKO+ZÁPADNÍ SAHARA 5/2000 1.část
Ráno pauza v 8 hodin, jsme kousek od hranic se Španělskem. Hranici jsme projeli v 9:00.
Venku je zataženo, nás po příšerné noci dost bolí za krkem. Blížíme se do Valencie. Skoro celou dobu už prší. Ve Valencii máme pauzu něco přes hodinu, v 17:00 odjezd. Trochu jsme přece jen zmokli.
VALENCIE - leží asi 4 hodiny jižně od Barcelony. Počtem obyvatel je třetí největší město Španělska. Tradiční jídlo je zde paella, každý rok se zde koná Fallas festival.
U katedrály...
Katedrála
Brána
Pak jedeme na odpočívadlo, kde budeme i spát. Na odpočívadle jsou všude samý kameny, ani nestavíme stan. Ohřívám večeři. Odpočívadlo je hezký, ale na spaní nic moc.
Pondělí 22.5.
Noc byla pěkně studená, ráno máme mokrý spacáky od rosy.
Odjezd v 7:00 hod. Vidíme pohoří Sierra Nevada - na vrcholcích je vidět sníh.
Sierra Nevada z autobusu
Směřujeme do komplexu Alhambra ve městě Granada.
GRANADA - španělské město na úpatí Sierry Nevady. Největšími pamětihodnostmi je komplex Alhambra, Generalife, čtvrť Albayzín, katedrála. ALHAMBRA ("Rudý hrad")- středověký komplex paláců a pevností maurských panovníků Granady. Je obehnána zdí lemovanou 13-ti věžemi. V Alhambře je nádherný park, na jaře překypuje bujnou flórou a trávami, pomerančovníky a myrtami. Park je hustě osázený jilmem štíhlým. Park je opěvován pro zpěv slavíků a proudící vody tryskající z několika fontán a kaskád. Jsou zde mramorové sloupy a arkády.
Přijeli jsme na místo, všude davy, strašně aut i autobusů, turisti a plno všudypřítomných Japonců. Vloni byl vstup 550 Pesos, teď vidíme vstup 1000 Pesos. Problém ale je ten, že prohlídka hlavního paláce je možná až v 18:30. Máme tedy smůlu a dohodli jsme se, že se tady stavíme až na zpáteční cestě z Maroka.
Takže jedeme dál, venku už je pořádný vedro. Řešíme přesun do Maroka, jestli teď nebo až ráno, ale samozřejmě záleží na tom, jak rychle pojedou řidiči. Zatím jezdí strašně pomalu...
Je 16:30 a pořád jedeme, tady na jihu Španělska už to vypadá líp a víc upraveně než na severu, všude krásné "superhotely". Průvodce chtěl koupit lístky na trajekt u stánku, ten ale zeje prázdnotou, takže jedeme zas zpět do jiného města. Tam průvodce lístky úspěšně koupil. Pojedeme tedy zítra brzy ráno.
Jedeme do -podle průvodce- "osvědčeného" kempu Chullera II. -je zavřený. Jedeme do kempu Chullera I. - tam nás nechtějí pustit, protože mají plno a my bychom je prý rušili brzkým vstáváním. Jedeme do dalšího kempu, je opět zavřený. Jezdili jsme v tom horku ještě dlouho, navíc okolo lákavých písečných pláží a moře. Síla.
Nakonec i průvodce uznal, že je to zbytečné a zabočili jsme na jednu z pláží. Zatím tu poleháváme a zatím nestavíme asi stany, čekáme, jestli na nás přijde nějaký policajt. Ale v Maroku, tak snad i tady, je povoleno volně stanovat. Udělala jsem večeři a jdeme se vykoupat do moře. Ostatní se od moře vrací nějaký znechucený. Tak jsem teď zjistila proč, voda je strašně studená, brrr, tak to ne, do toho nejdu, jen dva prstíčky a rychle pryč:-) Parta, co sedí vzadu v minibuse, už zbrojí proti řidiči, vypadá to, že bude brutálně napaden. Jdu spát po 22 hodině.
Úterý 23.5.
Ráno vstáváme ve 4:45, odjezd v 5:30. Stan je pěkně mokrý, ale spalo se dobře. Ani se nechce vstávat, natož sklízet mokrý stan, brrr. Jelikož od pláže k silnici je to pořádný kopec, musíme k busu dojít pěšky, protože by to prý minibus nezvládnul vyjet. Vyrážíme k trajektu.
Na trajekt najíždíme v 18:30, řidiči mají problém na něj najet napoprvé, i napodruhé... Trajekt startuje něco po sedmé, směr přístav Ceuta přes Gibraltar. Šli jsme nahoru na palubu, viděli jsme "řídící centrum trajektu", ale po chvíli nás zas všechny zahnali dovnitř. To se nám ještě nestalo, aby nás vyháněli z paluby. Jeli, tedy pluli:-) jsme asi hodinu. Ceuta leží na pobřežé Středozemního moře a sousedí pouze s Marokem, které si na ní dělá nároky.
Gibraltar
Ve španělské Ceutě řidiči tankují, zatímco průvodce shání zbytek autobusu, který se trousí z trajektu. Bohužel má úspěch, takže autobus je zase plný. Jedeme rovnou na hranice Maroka. Na hranicích je veselo, davy lidí, mezi hranicemi probíhají lidi s obrovskýma báglama asi něco pašují:-). Je jich tu fakt hodně, nemůžeme ani projet. Ještě ke všemu se nikomu nelíbíme. Někdo z autobusu začal přes okýnko fotit, a okamžitě a na nás začaly lítat kameny. Na hranicích se samozřejmě fotit nesmí. Leda hodně nenápadně. Je to drsný. Museli jsme zas vyplňovat nějaký dotazník. Do kolonky Povolání jsme všichni napsali "dělník-dělnice", aby nás bez problémů pustili.
Čekáme - samozřejmě v bezpečí autobusu - až Otovi vrátí naše pasy. Okolo autobusu skrytě a nenápadně probíhají pašeráci všeho možného, a když je náhodou celníci zastaví, mají okamžitě připravený úplatky, a jdou vesele dál. Mají třeba přes rameno hozenou deku a v ní obrovský těžký náklad. A takových jsou tady desítky až stovky. Vedle celnice je kopec, na něm stojí asi 3 vojáci a zastavují taky další pašeráky, a berou od nich úplatky. Asi místní folklór.
Od nás se celníci nedali uplatit pivem, ale chtěli cigarety. V 10 hodin úspěch - popojeli jsme asi 5 metrů! Vyměnili jsme si na hranicích peníze - 200 DEM=970 Dirhamů u moc příjemnýho usměvavýho chlapíka. V 11:00 odjíždíme z hranic. Všude je nebezpečně rušno. Z překročení hranic do Maroka má asi průvodce vždy velkou radost, protože okamžitě dává kolovat Becherovku na oslavu. No, ani se nedivím, když jsem viděla ten blázinec na hranicích.
MAROKO - leží v Africe u Atlanstkého oceánu a Středozemního moře. Od Evropy je odděleno pouze Gibraltarským průlivem. Velkou část Maroka zabírá Sahara, další velkou část pokrývá pohoří Atlas. Nejvíce turistických památek je v hlavním městě Rabat. Největším městem je průmyslové město Cassablanca. Kdysi bylo velmi důležité město Marrákeš, kde sídlili sultáni. Památky: Kasbah z Udaias, Královský palác, Mauzoleum Mohammeda V. - v něm jsou náhrobky Marockého krále Hassan II. a prince Abdallah. Hassanova věž - původně měla být součástí největší měšity na světě. Stavbu započali v r.1195. V r.1199 sultán Yacoub al Mansour zemřel a stavba byla přerušena. Od té doby má stejnou polohu. Chellah - pohřebiště na okraji Rabatu.
Hned po pěti minutách jízdy nás zastavila policejní hlídka, kontrolovali, jestli máme dobrou dálniční známku, - tu máme, tak jedeme dál. Za chvíli začalo pršet.
Ve 13:30 první zastávka - římské vykopávky Lixus. LIXUS byl největší producent solených ryb a vyráběli sardelovou pastu. Bylo tady celkem 147 kádí. Na kopci nad tím zříceniny Horního města.
Lixus - nejvýznamnější římské vykopávky v Maroku
Bylo zde 147 nádrží, kde se zpracovávaly solené ryby a sardelová pasta.
Přišla na nás šílená průtrž mračen a pořád prší. Jedeme do kempu v Salé u Rabatu.
Město Salé - v Salé se začali po r. 1609 usazovat utečenci, z nich se pak stali pověstní a obávaní piráti. Ti zde v 17. stol. obchodovali s otroky.
RABAT (="Opevněné město") - hlavní město Maroka. Sídlí zde Univerzita, Tehnická vysoká škola, Škola tkaní koberců. Najdeme zde Královský palác (1864), který je dodnes sídlem královské rodiny. Dále Chellah - ruiny města Sale-Colonia a pohřebiště starověké římské provincie. Dále Udájský Kasbah - starobylá pevnost vystavěná na útesu s výhledem na Atlantský oceán.
Do kempu jsme dorazili v 17:30.
Jdeme se projít do města... Salé je skoro spojený s Rabatem, takže procházíme ze Salé do Rabatu.
Salé - město pověstných a obávaných pirátů
Jdeme se ještě tedy podívat do Starého města v Rabatu.
Z dálky vidíme Hassanovu věž, kterou navštívíme zítra. Je součástí Velké mešity.
Rabat - kasba Oudaïa
Rabat - brána Bab El-Kebir - hlavní vchod do kasby Oudaïa
Co je to "KASBA"? - pevnost (rodinný hrad) v severoafrických horských vesnicích a městech. Často hliněná , čtvercového půdorysu a s věžemi v rozích. Sloužila jako úkryt pro celou vesnici před nájezdníky.
Jdeme do míst, kde má stát Udájský Kasbah - pevnost na útesu nad mořem. Tam nás odchytil jeden arab a táhnul nás do nejbližší úzký uličky, že nás asi provede, či co. Byla jsem z něj na nervy, asi už jsem si zase na ně odvykla, že pořád chtějí vypomáhat a pak za to chtějí peníze. Chtěl nás pořád někam táhnout. Většinou jsme ho nehápali, takže z nás byl nešťasnej. Ale co s nim jinýho. Pořád opakoval: "Friend Czech", "No money":-). Přes uličky nás dovedl na vyhlídku, kam bychom došli i bez něj. Pak se chtěl se mnou vyfotit. To jsem přežila. Kupodivu po nás nic nechtěl a pořád byl strašně vysmátej. Čekala jsem, kdy nám nabídne nějaký drogy, a to taky nic:-)
Pohled z Kasby
Pohled z Kasby na město Salé
Potom rychle zpět do kempu, večeři, vysprchovat - super. Sprchy jsou výborný, jen trochu mechu na podlaze, voda studená a někde jsou u sprch i dveře:-).
Pak hurá zpět do večerního města, je 21:00, je ještě světlo, tak to musíme využít. Zašli jsme se podívat na Hassanovu věž a mauzoleum - ty stojí proti sobě, mezi nimi spousta sloupů - zbytky z nedokončené mešity. Věž je nádherně osvícená...
Andaluská zahrada u Údajského kasbahu.
Nasvícená Hassanova věž (Le Tour Hassan). Jedná se o obrovský minaret vysoký 44 metrů, který se začal stavět v r.1195. K němu patřila i Velká mešita, která byla ale zničena zemětřesením v r. 1755.
U Hassanovy věže sa nachází Mausoleum Mohammada V. Hlavně pssst, nesmíme rušit při motlitbě...
Zpátky jdeme ve 23:00. Vůbec nemůžeme přejít přes silnici, kolik tady jezdí aut. Z dálky slyšíme muezzina.
Kemp je fakt dobrý, dokonce i zásuvky do elektriky jsou tady:-). Jen řidič je úplně šílený. Snad každý večer důkladně uklízí autobus a je z toho nějaký nervózní. Dokonce přes den, když se vracíme z nějaké památky, tak po každém, kdo nastupuje, vždy hned zametá schůdky od písku.
Středa 24.5.
Ráno vstáváme v 8 hod. Musíme někde koupit pečivo, už nám plesniví chleba, (teda arabské placky:-). V 9 hod vyrážíme do Rabatu.
Brána Bab Er-Rouah ( "Brána větrů" )
Královský palác, kde se nachází královské komnaty současného krále Hassana II., pracovny ministerského předsedy, soudní budovy, gardová kasárna a elitní škola pro prince. Pak jdeme na hrobku Mohammada V.
Chellah - 2300 let staré zříceniny města, obehnané hradbami. Je tady krásná zahrada.
Chellah
Chellah
Chellah
Prodavač čaje
Nakoupili jsme vody, arabský chleba a bagety. Odjezd je v 10 hod, jen jsme popojeli opět k Hassanově věži. Máme rozchod 1,5 hod, aspoň si odpočineme. Venku stojí stráže na koních.
Stráž u Mauzolea Mohammada V.
Hassanova věž
Mauzoleum Mohammada V. - pohled od Hassanovy věže
Ještě jeden pohled na Kasbu
Jak tu sedíme, vidím pod náma lézt obrovskýho mravence, řekla bych tak 1,5 cm, fuj. Začíná se na nás projevovat neustále zapnutá klimatizace v autobusu, řidič to přehání, kolikrát jsme v autobuse úplně zmrzlí, ale jeho to nezajímá.
Jedeme v 11 hod směr Casablanca, asi 100 km, tak se aspoň po cestě konečně najíme, jestli se tomu dá říkat jídlo:-). Ve městě jsou sice semafory, ale řekla bych, že se podle nich nikdo neřídí. Strašně lidí tady jezdí autem Fiat Palio, pěkný autíčko.
Na prohlídku Casablancy máme 4 hodiny.
Nejdřív jdeme do mešity - ta je prý 2.největší na světě. Bylo dost složitý se tam dostat, z fronty u vchodu nás vyhodili, že si prý lístky musíme koupit zas někde jinde a pak teprve vystát opět frontu ke vchodu. Po delší době jsme to našli. Z fronty nás opět vyhodili, že máme jít s jinou skupinou..no trvalo to dost dlouho, než jsme se tam dostali, blázinec. Ale mešita je ohromná.
Casablanca - opevněná medina
Pak do města do mediny. Jen Luďa vyfotil opevnění, hned se odněkud přihnaly místní děti a začaly po nás házet kameny a klacíky, no co mají po ruce. Rychle pryč, a do uliček místního trhu. Ten je opět obrovský.
Medina - označení pro starou část města (severoafrických měst). Typická medina je opevněná, tvoří jí bludiště úzkých uliček, někdy jsou uličky zastřešené, a položené v několika patrech nad sebou. Tato středověká města stavěli Arabové už od 9. století. Mediny často obsahují historické paláce, fontány a mešity. Tyto památky jsou chráněné kvůli svému kulturnímu významu. Kvůli velmi úzkým a křivolakým ulicím v medinách nebývají auta a někde ani motocykly a kola. Některé ulice nejsou ani metr široké. Byly takto budvány záměrně, aby zmátly a zpomalily útočníky. Rozsáhlé a vyhlášené jsou například mediny v marockých městech Fes a Marrákeš.
Jenom nikde nevidíme naše oblíbené džusy. Pak po dlouhém pátrání po něčem k jídlu, jsme koupili "cosi" v arabském chlebu. Ze všech stran nám nabízí hašiš: "You are good people. I have very good hash for you!" Je to sranda.
Odjezd v 17:30. Ještě před odjezdem jsme tu viděli, jak dělají venku loutkové představení pro děti. Přidali jsme se a taky jsme si sedli na trávu mezi diváky, a všichni se na nás smějou. Bylo to moc pěkný:-)
Pak jedeme někam..nikdo neví kam, ani kde se ubytujeme, lépe řečeno, na kterém prostranství si postavíme stany. Po cestě průvodce prohlíd několik míst u silnice, takže popojíždíme z místa na místo. Dostali jsme se skoro až do Marrákeše. Zajeli jsme do místního kempu a budeme tady dvě noci. Kdyby už nebyla skoro půlnoc, bylo by to dobrý. Stany stavíme ve tmě s baterkama. Aspoň že má kemp normální záchody a sprchy, dokonce i zásuvky:-). Ohřála jsem ještě konzervu a jdem konečně spát. Je 24:00 hod místního času, v ČR jsou 2:00 hod.
Čtvrtek 25.5.
Ráno nás probudil pípot kuřat, kdákání slepic, řev ptáků a mňoukání koček. To všechno tady je. Odjezd je až v 9:30, takže máme chvíli relax. Stan sklízet nemusíme, jen ho ale raději vyklidíme. Konečně taky vidíme za světla kemp, je pěknej. Je tu i bazén, ale zatím bez vody, průvodce říká, že tady ještě minulý rok bazén nebyl vůbec. Dneska je pořádný africký horko.
Jedeme do Marrákeše - přezdívaný "Červená perla Afriky". Na prohlídku máme 7 hodin. Prošli jsme palác Al Bahíja, hrobky Saadovců, brány...
MARRÁKEŠ - čtvrté největší královské město Maroka. Bylo založeno kolem roku 1070. Roku 1220 zde proběhlo několik občanských válek, a město byla rabováno. A to až do nástupu Saadů na počátku 16.století. Díky nim získal Marrákeš opět svou slávu. Bylo vybojováno několik území a bohatství z těchto území plynulo do stavby paláce El-Badi, nejhonosnější stavby města. Ten však padl za oběť rivalitě mezi dynastiemia až na Saadské hrobky byl srovnám se zemí sultánem Múláj Ismaílem.V roce 1985 byla medina zapsána na seznam UNESCO
Mešita Kotoubia - téměř 70 m vysoký minaret a dominanta města. Výstavba začala v r.1150 a dokončena byla za sultána Yacouba El Mansoura.
Maurská hrobka Tombeaux Saadiens, odpočívá zde 62 příslušníků dynastie Saadovců.
Hrobka sultána Ahmeda el-Mansoura (pozlacené cedrové dřevo, sloupy z mramoru)
Palác El-Badi - dnes už jen trosky. Jméno El Badi znamená "Neporovnatelný"
Marrákeš z El-Badi
Palác El-Bahija (Zářící kráska) - sídlo postavené velkým vezírem Si Ahmedem Ben Moussou v 90.letech 19.stol.
Pomerančovník
Marrákeš
Kino
Muzeum Dar Si Said - muzeum marockého umění obsahující sbírku berberských šperků, prací ze dřeva, atd.
Koželužna
Medersa ben youssef - největší škola koránu, starobylá kolej pro studenty, jež je součástí mešity.
Na trhu jsme způsobili asi šok. Viděla jsem krásnou konvičku na čaj. Čekala jsem všechno, ale ne že bude chtít ten blázen 380 DH. Kdybychom nesmlouvali, byli by uražení. Tak jsem byla drzá a řekla jsem mu 20 DH, a on se s náma úplně přestal bavit a začal nás ignorovat :-). To samý jsme pak ještě zopakovali s bubínkem, a opět stejný výsledek. Je s nima sranda.
Až nás zatáhli do jiného krámku, kde měli taky bubínky, které nebyly tak pomalované pro turisty, ale jen normální potažené kůží. Ti byli docela příjemní, chtěli 380, tak jsem zase řekla 20, zasmáli se a nakonec jsme ho koupili za 100, sice je to bída, ale ještě jsem nikdy nesmlouvala, tak příště to bude lepší.
Na náměstí prodávají džusy, mňam, to si pak musíme dát. Díky jednomu Arabovi jsme se dostali až do koželužny, přímo mezi barvící kádě. Smrad teda neuvěřitelnej, ale pěkný zážitek. Za cigarety a drobný jsme si mohli natočit přímo barvení kůže. No, nějak vydělávat musí:-). Jdeme na džus. Mají tady pomerančový a grepový, no, tak jsem myslela, že budou mít i jiné a zase nic. Dala jsem si oba, mám strašnou žízeň. A jdeme zpátky do kempu.
Balíme na zítřejší výstup - vše potřebné do baťohu. Začal foukat šílený, ale šílený vítr.
Ve 20:00 se jdeme podívat na noční Marrákeš. Už je tma, ale v noci to tady teprve všechno ožívá. Na náměstí je samozřejmě hodně rušno. Pořádají tady i různý soutěže, jako například box, chytání lahví... Vidíme chlapíka se cvičenou opičkou. U každého, kdo něco předvádí je vždy hlouček lidí okolo.
Dali jsme si kebab - jehněčí maso na jehle, k tomu omáčka, olivový salát a ještě nám dali jejich typický mátový čaj. Hmmm, to byla dobrota! Pak opět na ten jejich výborný pomerančový džus, zas nám dali jeden zdarma. Všechny stoly-a že jich tady není zrovna málo, kde dělají džusy, mají své číslo, a nám pokaždé ukazují několikrát jejich číslo, kam se máme vrátit příště.
Pak jsme šli shánět ještě nějaký jejich zajímavý čaje. Po chvilce jsme dorazili k jednomu stánku s čajem. Dáváme si taky, prodavač chtěl pořád vědět, jaký si dáme, ukazoval nám nějakou skleničku s kořením, nehápala jsem, co chce. Nakonec nám nějaký čaj udělal sám. Když jsme se napili - šok! Ten čaj nám pořádně propálil krky! Hned mi to došlo - na stánku jsou vystavené skleničky s různými kombinacemi koření - stačí si vybrat jednu ze skleniček a oni udělají čaj s tímto kořením. Nám udělal - prý oblíbený čaj - se skořicí a pepřem. Takhle tady asi vypalují červa místo alkoholu. Tak taková kombinace by mě nenapadla, ale protože je čaj zároveň hodně sladký, je to strašně zajímavá chuť. No, zase další zkušenost. Pak jdeme pomalu zpět do kempu. Je asi jedenáct v noci, jdeme spát.
Pátek 26.5.
Ráno jsme vstali před sedmou, dobalili jsme věci na výstup. Všimla jsem si, že už jsme včera v tom větru ztratili jeden kolík od stanu. V kempu jsem viděla pomerančovníky, pod nimi jsem si sebrala pomeranč, fuj, je strašně kyselý a nedá se to jíst. Odjezd z kempu v 8:30. Dnes je opět horko.
Čeká nás výstup na nejvyšší horu Maroka - Jbel Toubkal.
DŽABAL TUBKAL (nebo taky Jbel Toubkal) - (4167 m) - جبل توبقال - nejvyšší hora Vysokého atlasu, Maroka i celé severní Afriky až po Etiopii. Nachází se 63 km jižně od města Marrákeš v národním parku Tubkal. Obvyklým východiskem je vesnice Imlil, kde končí silnice z vesnice Asní v nadmořské výšce 1780 m. Cesta se nejdřív klikatí kolem kasby (hliněná pevnost), kde se natáčel film Kundun. Dále cesta míjí vesničku Arúmd. Za ní je rozlehlé ploché kamenné pole, za nímž se cesta prudce zvedá a přichází do poutní osady Sidi Šamharúš (2300m- 2-3 hodiny z Imlilu). Vyšlapaná stezka pokračuje přes hluboké údolí údolí až k chatě Toubkal (-dříve Neltner )-(3207m, 4-6 hodin z Imlilu). Chata je v provozu. Zde většina turistů nocuje. Z chaty cesta velmi prudce kličkuje k sedlu Tubkal (3900m), a asi po 2,5 hodinách se dostává k vrcholu.
Cesta na Vysoký Atlas
Místním taxíkem ("dobytčákem") všichni vyrážíme na korbě z Asní do Imlilu. Všude okolo nás je plno berberů.
BERBEŘI - sohrnné označení pro africké národy v severní Africe. V 7.století vlivem arabské migrace a v 11. století po vpádu beduínů byli zatlačeni do hornatého vnitrozemí a saharských oáz. Dnes žijí především v Maroku a Alžírsku. Mají světle snědou až žlutou kůž, sešikmené oči a černé vlasy, husté řasy pro ochranu před písečnou bouří. Kupodivu jim vlasy ve stáří nešednou, ale vypadávají z poštním sluncem vysušené pokožky. Žijí v plátěných přístřeších, živí se chovem koní a velbloudů. Pěstují datlové palmy, plody mají jako krmivo, ze šťávy z výhonků vyrábí palmové víno a ze zkvašených datlí pálenka. Jejich metabolsmus dokáže dobře zadržovat tekutiny, a tak vydrží až 5 dní bez vody. Je odolnější vůči jedům a účinkům alkoholu. Jsou dospělí v 16ti letech a ve 40ti se stávají staršími svého kmene. Umírají kolem 50-55 let.
Je přesně 12:00 a my vyrážíme - už po svých. Jdou s námi i berbeři a vedou muly, které nám nesou naše velké batohy. Musíme mít samozřejmě zásoby vody, spacáky a stan. Strávíme v horách dvě noci, takže zavazadel je dost:-). MULA - kříženec koně a osla. Je ceněna pro svou nenáročnost na potravu, vytrvalost a dobráckost, jistý krok v krkolomném terénu, sílu a odvážnost.
Cesta je kamenitá a hrozná. Máme 4 muly a k tomu 3 "poháněče mul". Jeden poháněč mi ukazoval, že má na noze puchýř a chtěl moje ponožky. Vtipálek:-). Oni si tady vykračujou jen naboso v pantoflích, a jsou v klidu, no koneckonců jsou tady v horách doma.
Míjíme osadu Sidi Chamcharouch (šamharúš).
Osada Sidi Chamcharouch
K základnímu táboru u chaty Neltner (3200m) jsme dorazili v 16:40, poslední pak dorazili v 19:00. Je to dost velké převýšení, ale cesta byla dlouhá, takže se člověk stačí aklimatizovat postupně. Zítra to bude horší, až půjdeme na vrchol. Naše batohy už tady máme složené na hromadě, takže kousek od chaty stavíme stan.
Základní tábor u chaty Neltner
Místy v horách už vidíme sníh, a je tady už pořádná zima. Vzali jsme si celaskon a pak vařím večeři. Ještě než jsem jí dovařila, chtělo se mi zvracet, tak jsem hned musela:-). Jasně, že ne do jídla:-). Buď z námahy, nebo z toho celaskonu:-). Pak jsme měli "válečnou poradu" s Otou. Zítra vyrážíme v 7:00. Ještě nás postrašil, že pokud bude někoho nějak víc bolet hlava, nebo se bude motat, tak musí okamžitě zpátky, jinak může v nejhorším případě hrozit i smrt z převýšení. Že prý už tady někdo takhle zemřel. No, nevím, co je na tom pravdy, ale já být průvodce, tak straším ještě víc, aby nehrozil nějaký kolaps. No, po tom mým zvracení ni moc:-). Ale horskou nemoc rozhodně nemám:-). Noc byla přímo mrazivá, spala jsem i v čepici, zabalená jak jen to šlo.