MAROKO+ZÁPADNÍ SAHARA 5/2000 2.část

 

Sobota 27.5.

Ráno vstáváme v 6:30. Dali jsme si kousek chleba se sýrem, (i když už se mi z něj zvedá žaludek) a v 7:00 jdeme. Cesta je opravdu příšerná až hrůzostrašná. A pořád nahoru a nahoru... Pak najednou před námi kopec se sněhem - naštěstí se po něm dá jít dobře.

 

 

 

 

 

 

Občas děláme zastávky, ale pořád ještě držíme krok s průvodcem. Teď je před náma pořádně příkrej kopec, navíc kameny nepříjemně kloužou pod nohama. Už jsme docela vysoko a je to znát i na vzduchu, vždy ujdu 10 kroků a musím odpočívat. Ale pořád držím tempo. Tady nejde jít rychleji nebo pomaleji, prostě musíte držet to své, všechno ostatní unavuje, stejně jako mluvení.

 

Našli jsme tady sluneční brýle, prý jsou akorát na mě, ale mě už je to všechno jedno:-). Je to drsný, jak před sebou pořád vidím něco jako že už by to měl být vrchol a říkám si, jasně, tam už to bude, ale když vyjdu trochu výš, zas vidím další kus před sebou a zas si říkám, jasně, támhle už to bude, a tak pořád dokola. To už šel Luďa trochu rychleji, než já, já jsem musela pořád odpočívat. Teď mě zas míjí průvodce, kterýho jsem asi před půlhodinou předešla. Říkám mu, "Oto, já budu asi zvracet", a on mi za pomalé chůze říká "Tak to hoď tady někam za kámen, ať to není na cestě a pojď dál". No to je šprýmař:-).

 

Tak jdu dál. Je to děs, jak se vrchol pořád jakoby přibližuje a vzdaluje. Ani nevím, kolik lidí už je přede mnou a kolik za mnou, vidím v dálce za mnou asi dva lidi, jinak nevím, Luďa i průvodce už asi budou nahoře, nevím. Pokračuju. Najednou jsem uviděla v dálce v mlze stavbičku z trámů, která značí vrchol, no super, konečně jasnej cíl. Vypadalo to, že tam budu už rychle, ale přece jen to byl ještě pořádný kus.

 

Ta ťopka nahoře - to je vrchol

 

Navíc zrychlit krok to tady nejde, za prvé musím držet stálé tempo, abych neztratila sílu a ještě je tady řídký vzduch, takže se hůř dýchá. Na vrchol jsem dorazila z posledních sil v 11:30. Zjišťuju, že jsem v pořadí osmá, Luďa byl pátý. Celkem nás tam dorazilo jen 11. Je tady opravdu nádherný výhled, co na to říct, 4167m nad mořem. Ale čím dýl tady sedím, tím je mi hůř, to je z toho řídkého vzduchu. To jakoby se pořád pomalu ale jistě zvedal žaludek. Takže vyrážíme zpátky k chatě Neltner.

 

 

 

 

 

 

 

Cesta je ještě horší, než nahoru, v tom příkrým kopci jsou fakt samý kameny a strašně kloužou. Jak "kamínkovej snowboard", no pro mě osobně psycho. Moje nohy! Pak jsme došli na další kopec, kde můžeme údolí buď obejít po skalách a kamenech, nebo si cestu zkrátit a sjet po sněhu. Do toho se mi zrovna moc nechce, ale musim. Je to trochu strmý, ale hlavně je to dlouhý. Všichni jsme to sjeli po zadku, já samozřejmě s mírným držkopádem, jako na základce na lyžích, tam jsem tak končila každou jízdu:-) Ale dobrý. Jsme o něco níž a zkrátili jsme si cestu.

 

 

 

 

K chatě jsme dorazili ve 14:30. Odpočinuli jsme si, vypili poslední kapky vody! a razíme v 16:00 dolů už s batohem na zádech. Po dalších dvou hodinách brutálního lezení dolů jsme došli opět k osadě Sidi Chamcharouch (šamharúš). Tam jsme dokoupili vodu a dali jsme si šaj (tady to není čaj, ale šaj) a malou Colu. No super.

 

 

 

A jdeme dál. V 18:45 jsme dorazili na místo dalšího noclehu, což je malá travnatá plocha pod osadou Chamcharouch. Po chvíli na nás přiběhl místní domorodec, že chce zaplatit 2Dh za stan. Ohřívam věčeři a vařím čaj. Jsme zničená, nechce se mi ani hýbat, jak mě bolí tělo. Tady už jsme níž a v noci už nebyla taková zima.

 

 

Neděle 28.5.

Ráno vyrážíme do osady Imlil před osmou.

 

 

Velký Atlas - kasba Toubkal

 

Cesta už trvala jen hodinu, v 9:00 už nastupujeme do "taxíku" a jedeme další hodinu zpět do osady Asni. Máme od slunce spálený obličeje a uši. Já prý mám oteklé celé čelo, to mě asi něco štíplo???

 

Když jsme dorazili do Asni, autobus už tady je, ale má nějaký potíže s přívěsem, a nechce nás ani pustit do autobusu. A já mam takovou šílenou žízeň! Sice mu to říkám, ale on to asi nechápe! Po chvíli nás naštěstí pustil aspoň pro vodu. Čekáme venku, zatímco nás pořád obklopují berbeři a nabízí ty jejich náramky a "super" nože. Je jich tu hodně, hlavně děti. Umí pár slov česky : "češi - nemam penize", zadarmo", "tričko", "dej kalhoty", "hodinky", "dej bonbón".

 

Po chvíli konečně můžeme do autobusu. Tam je opět kvalitně uklizeno až hrůza.

 

Vyrážíme v 10:30. Směřujeme na jih do města Agadir. Tam jsou prý nejkrásnější marocké pláže a my tam budeme nocovat. Začíná být opravdu strašný horko, venku je 38°C. Až prý budeme ve městě Dakhla, máme počítat až s 50°C. Už se těšim:-)

Průvodce nám říká, že v Maroku je pes považován za nečisté zvíře, takže jsou schopni ho i sníst, ale oproti tomu nesmí vepřové.

 

 

 

Cesta k Agadiru

 

 

 

Do Agadiru jsme dorazili po 16 hodině, pláže jsou fakt krásný, ale je tu dost lidí. Kemp je asi 200 m od pláže. Postavili jsme stan a jdeme do moře. Jak se blížíme, fouká docela studený vítr, i voda v moři je docela studená, ale dá se na to zvyknout.

 

Šli jsme prozkoumat zdejší krámky a restaurace u pláže. Prý je tohle jediné místo, kde se dá sehnat alkohol a kde jsou i veřejné domy. No, trochu jsme se tady prošli. Pak do sprchy a něco málo sníst. Koupili jsme si i marocké pivo a nějaké víno.

 

Sedíme u pláže, už je sice tma, ale je tady nádherně. Musíme si dobít baterku do kamery, ale zásuvka je jen na záchodě, takže sedíme před záchodama, relaxujeme a pijeme víno. Postupně si k nám přisedli i ostatní, takže nás tady nakonec sedělo před záchodama docela hodně:-). No, nevim co si místní museli myslet:-). Řeč se samozřejmě stočila na řidiče, a jeho nejslavnější hlášku: "Nekupujte si tolik vod, to zatěžuje autobus!". I průvodce už je z něj nešťastný.

 

U Agadiru

 

 

 

Pondělí 29.5.

Ráno odjíždíme až v 10:30, takže máme chvíli pohodu. Zašli jsme nakoupit potraviny a vodu do obchůdku v kempu. Řidič hned po ránu perlí - nesmíme mít bedny od banánů pod sedačkama, aby nepraskla pod nima umělá hmota na podlaze. A nikdo si nesmí nosit kamínky jako suvenýry, protože pak by byl autobus moc zatížený... Je padlej na hlavu.

 

A vyrážíme. Směřujeme na Západní Saharu a podle toho, jak dlouho budou trvat policejní kontroly, se upraví další program, možná bude noční přejezd.

 

Západní Sahara - sporné území v Africe. Na severu sousedí s marockou provincií Tarfaya, na severovýchodě s Alžírskem, na jihu s Mauretánií. Západní pobřeží omývá Atlantský oceán, od něhož 100 km leží ostrov Fuerteventura - součást Kanárských ostrovů. Západní Sahara je z větší části spravována Marokem, asi 20% země je pod kontrolou osvobozeneckého hnutí Polisario, které ho považuje za Saharskou arabskou demokratickou republiku. OSN uvádí území jako nesamosprávné a neuznává nad ním ani marockou suverenitu, ani suverenitu demokratické republiky. V letech 1976 - 1991 zde probíhal válečný konflikt, který byl ukončen na nátlak OSN. Ale nepokoje probíhají neustále.

 

A jak popasat cestu po Západní Sahaře? Přesuny mezi městy měří stovky kilometrů, mezi tím hodiny a hodiny nekonečné prázdné krajiny. Sem tam vidíme velblouda pást se u bodláčí. Naprostá rovina plná písku... U moře několikakilometrový útes z hlíny a písku. Několik kilometrů dlouhá prázdná písečná pláž a smrad z mrtvých ryb, které moře vyvrhlo....

 

 

12:30 - město Tiznit. A hodina pauza.

 

 

Dvojitá brána Oulad jarrar

 

 

 

 

 

 

 

 

Je šílený horko. Dva kluci si koupili melouna, řidiř se okamžitě ozval:" Až budete jíst toho melouna, tak pozor na sedačky. Nejlepší bude, když si to sníte hned venku a pak až pojedeme dál". Dokonce dvojice kluků za námi počítala průměrnou ryhlost řidiče a vyšlo jim 44km/hod. No, to asi odpovídá, je to šílený. Já mám pořád na čele tu bouli, a ta boule se mi stěhuje směrem dolů mezi obočí a oči. No, nic příjemnýho, když nevim, co to je. Každé ráno čekám, jestli vůbec uvidím, nebo co bude. Hrůza. Projíždíme pouští, okolo nás jsou kaktusy, je 55°C.

 

Kaktusy v poušti a já jako E.T. s mou boulí na čele.

 

 

Další zastávka bude městečko Goulimine, které je vzdálené od Tiznitu 111 km.

 

 

 

Krásy pouště:-)

 

 

 

 

V 16:00 hod městečko Goulimine.

Město Goulimine je vstupní branou do „marocké“ Sahary. Je to také místo, kde lze shlédnout tradiční velbloudí trhy.

 

 

 

 

 

Vyschlá řeka. Jdeme k místu, kde se konají vyhlášené velbloudí trhy.

 

Na tomto prostranství se konají legendární velbloudí trhy.

 

 

Projíždíme neustálýma policejníma a vojenskýma kontrolama. Oni si i mezi sebou volají a dávají si hlášky, kde zrovna jsme. Jedna hlídka nám dokonce zakázala, abychom jeli přes noc na jih, ale poslali nás do nějakého kempu. Takže musíme poslechnout. Po příjezdu do kempu ale zjišťujeme, že kemp je už dávno zrušený. Tak jsme dali aspoň pauzu na uvaření večeře. Pak nás zastavila ale zas další hlídka, ti nás kupodivu postili, že můžeme pokračovat v cestě i přes noc. Takže to bude dlouhá jízda....čeká nás přesun 900 km.

 

 

Úterý 30.5.

...Teda aspoň jsme si to mysleli, hlavně průvodce měl radost, že aspoň tak stihneme, co je naplánované. Ale ve 2:30 v noci najednou řidič zastavil u nějaký pumpy, že má zrovna teď nárok na 8-mihodinovou pauzu. Všichni jsme rozespalí a nechápeme, co se děje. Před sebou máme ještě 500 km, takže zatím jsme ujeli 400 km. Průvodce se snaží ho přesvědčit, aby jel dál, ale na toho neplatí ani nadávky ode všech ostatních. Dokonce nám začal vyčítat, že se tak obětoval a že jel celých 16 hodin sám, že se nestřídali a že tahle pauza je tedy jen pro naší bezpečnost. Na poznámku, že pro naší bezpečnost by se tedy měli střídat, nereagoval. Večer se pak řidiči pěkně pohádali mezi sebou. No nic, tak si bereme spacáky, protože je tma, nevidíme ani kde jsme, ale leháme si na nějaký beton či co. Odjezd bude v 8. Obklopují nác vyjící psi. Hrůza.

 

 

Když jsme se probudili, konečně vidíme tu nádheru okolo nás - ležíme na plácku před nějakým smetištěm. Řidič ještě začal čistit filtr u autobusu, pak jedeme. Hned kousek od benzínky nás zastavili policajti, že někoho viděli něco fotit u benzínky a že chtějí vidět fotoaparát. Tady se totiž nesmí nikde moc fotit, je to vojenské území. Chvíli ještě prudil a pak řekl, abychom si dali příště pozor. Je 8:15.

 

V 8:30 hned zas další hlídka. Střídají se hlídky vojenské a policejní, takže stále nějaké zastávky. Jejich stanoviště jsou takové malé budky v poušti. Tihle chtějí pro změnu naše pasy. Snažíme se být ukáznění, když čekáme na pasy, abychom nás pustili zas co nejdřív dál. Už to tak i vypadalo, že nás hned pustí dál. Řidič ale neváhal, využil "volnou chvilku" a ihned začal před nima v klidu čistit okna autobusu:-). Je to blázen:-). Museli jsme tady ještě nahlásit křestní jména naše a rodičů a zaměstnání, opět naše a rodičů. Chtějí hrozný hovadiny. Jedeme dál po půl desátý.

 

Velmi nenápadně jsme natočili vojenské letiště. Nad námi zrovna přilétají nějaký stíhačky - týjo, to duní, skoro jako zemětřesení. Ve 12:45 další vojenská hlídka. Ti zas chtějí pasy. A opět jméno matky a otce, a počet kolik máme kdo dětí. Jedeme ve 14:10 dál. Přesně za tři minuty jízdy další hlídka - tentokrát policejní. A zase vybrali pasy a čekáme. Jedeme dál v 15:15.

 

Po cestě písečné duny...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V 19:20 další hlídka:-) Jeden po druhým jsme si chodili pro pasy a nahlašovali profesi, křestní jméno matky a otce. Nejdřív jsem měla profesi "worker", pak mi řek Ota, ať jsem radši "ekonomist". Řekli to tak skoro všichni. Já jsem šla jako poslední, začali se mi na něco ptát. Šla jsem radši pro Otu, aby mi pomoh - oni se mě ptali, proč máme víza a proč máme víza z Prahy, proč jsme si pro ně nejeli do Francie. No úplně šílený! Odjíždíme ve 20:30, když už to vyptávání vzdali.

 

Jsme kousek před městem Dakhla. Jedeme do kempu. Kemp je možná pěknej, ale to my nevíme, protože je opět tma a my stavíme stan s baterkou. Navíc je šílený vítr a tvrdá zem, ani nejdou zatlout kolíky. No, snad nám stan neodletí:-) Uleháme ve 23:15.

 

 

Středa 31.5.

Ráno vstáváme před sedmou. Všechny věci máme plné písku, venku fouká studenej vítr. V kempu jsme se seznámili s jedním dobrodruhem, který měl sebou tři velké psy - vlkodavy, a jede se s nima jen tak projet do Jihoafrické republiky, on je z Belgie. Frajer. Kemp není nic moc, zas všude potulní psi.

 

V kempu

 

 

V 8:15 jedeme do Dakhly, je to jen 6 km od kempu. Hned za kempem nás zas staví kontrola, snad to nebude zas jak včera...mají štěstí, zdrželi nás jen půl hodiny, zas si vybrali pasy, ale volali na předchozí hlídku, jestli o nás ví, a jestli jsme tam včera byli, nebo jestli jsme přijeli po moři...potvrdili jim to a jedeme dál. A jdeme do města Dakhla. Ve městě skoro samý kasárny, vojáci a policajti. A trhy.

 

 

U policejní stanice

 

U nás se pasou krávy, tady velbloudi:-)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Romantické pobřeží...

 

Ale snaží se...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V Dakhle si vojáci vydělávají 3x víc než na severu Maroka, proto je to tady plný vojáků a vojenských budov. Říká se tady "divoký západ Maroka". Prodejci tady nejsou zvyklí na turisty, takže nám nic nevnucujou.

 

Sraz máme přesně ve 12:00 - kdy sluneční paprsky dopadají přímo kolmo na zem, takže nebudeme vrhat žádný stín. Naše přesná poloha - 23°41,841´ sev.šířky, 15´55,586 záp. délky.

 

 

Dali jsme si pak kávu s našlehaným mlíkem. Pohodička...

 

 

Nakoupili jsme zas chleba a vodu a jdeme do autobusu. V autobuse máme strašně much, to je děs. Jedeme zpět do kempu pro přívěs, rozloučit se s Belgičanem, a jedeme zas dál. Řidič potřebuje dofouknout kola tak jedeme na benzínku. V pumpě tvrdí, že to tam dofouknout nemůžou, takže řidič chudák musí měnit kolo. Následuje několik zastávek na focení a opět dofouknutí kola na pumpě.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Široko daleko nic...a nejdnou tohle... Fiat Palio je pěkný autíčko, je to tady hodně oblíbená značka asi, už jsme ho viděli několikrát, a myslím, že u nás se ještě neprodává.

 

 

Stačí si vybrat, všechno je kousek:-). Mezi tím je jen poušť... My jedeme do Boujdour.

 

 

 

Ve 14:00 další policejní hlídka, ale bylo to rychlý. Po cestě vidíme stany rybářů, prý raději stavět nebudeme, nemají to rádi, ale kdoví jestli. Možná jen nemáme čas:-)

 

 

 

 

 

Místy se na nás přivalí pořádná "sprška" písku, jak fouká vítr...

 

V 18:00 hod stavíme v rybářské vesničce Boujdour. Opět samé vojenské objekty.

 

Maják

 

 

 

 

 

Vojenské objekty se tady nesmí fotit, ani žádné budovy, kde je vlajka... Luďa přesto neodolá a přes zeď fotí místní ghetto. Jdeme zpět k autobusu. Najednou vedle nás zastaví policejní auto, vylezli tři policajti, a hned na nás, že jsme fotili zakázané objekty a že půjdeme s nima. My samozřejmě děláme blbý. Šli se na něco zeptat svého řidiče, zřejmě jestli to máme být opravdu my, ten to potvrdil. No, na celé ulici jinak není ani živáčka a my jsme teď jediní turisti ve městě, tak je jim jasné, že se splést nemohli. Tak se k nám vrátili a že s nima musíme na policejní stanici. Zase jsme začali dělat, že nechápeme, co chtějí. Měli asi dost času, asi 4x nám to zopakovali. Za 10 min má odjíždět autobus.

 

Řekli jsme jim, že tedy musíme pro překladatele a šli jsme pro Otu, ten bude mít asi radost - no, fakt má:-). Šli jsme pak na policejní stanici. Tam si nás posadili a začali se vyptávat, co jsme fotili a proč. Pak si zapsali údaje z pasů, už tam měli informace od jedné z hlídek, kdo jsme a co děláme. Jeden byl zlej a jeden hodnej, jak to tak bývá:-). Ten zlej na nás pořád ječel, že musíme vytáhnout film z foťáku, druhý to nevyžadoval protože neměl důkaz, že jsme něco zakázaného fotili. A protože fotíme na film, těžko to zjistí. Prý na nás někdo dal hlášku a poslal je tam, ale oni si nebyli jistí. Asi tady kluci nemají co dělat, když nás tady ještě drží.

 

Když už nevěděli, co dál, ten hodnej řek, že můžeme jít. Ten zlej si vzal náš foťák a dlouho ho otáčel na všechny strany, pak nám ho vztekle vrátil, asi chudák nevěděl, jak ho otevřít. Kdyby byl chytrý, půjčí si naší kameru a podívá se, máme tam netočenou tu jejich "population". Moc pěkný zážitek. Drželi nás jednu nekonečnou hodinu...

 

 

Dá se o tom napsat hodně:-) A já zase slavná nejsem:-)

 

 

A jedeme dál, Otovi se viditelně ulevilo, že nemusí nic řešit, ani se mu nedivim. V autobuse to brali celkem normálně, je tam hodně dobrodruhů a několik z nich už taky někde někdy zatkli, to je normálka:-). Takže spíš přivítání typu "Vítej v klubu".

 

Další policejní hlídka v 19:05, opět rychlé. Už se zase stmívá, zase budeme stavět stany ve tmě.

 

Okolo desátý přijíždíme do nějakýho kempu. Nabízí nám levné bungalovy 6-timístné. Bungalovy jsou teda nádherný! Koberec, pohovky, koupelna, kuchyňka, mají tři místnosti. Jen už jim tady teď nefunguje elektrika, takže si svítíme baterkama. Jen jsme tady s kolegyní Maruškou, která už se na zájezdu proslavila tím, že sebou nemá snad vůbec nic z toho, co by potřebovala, zato hodně věcí, který nepotřebuje. Takže chce každou chvíli něco půjčit - baterku, vařič, ešus...

 

Slyšeli jsme, jak se Ota chyt s řidičem, když chtěl od něj vědět kilometry, protože je musí zapisovat. Ani se mu nedivim, že se s nim pohádal, musí mít z něho nervy na pochodu. Spalo se nám výýýborně.

 

 

Čtvrtek 1.6.

Kemp je pěkný, konečně ho vidíme za světla. Odjíždíme v 7:30. Ale řidič tady není, protože jel zas dofouknout kola! Další z jeho "slavných" hlášek: "Ať mi ty lidi nevylejzají na benzínkach z autobusu, nanesou mi sem písek!" Čekáme na řidiče. Když přijel, vypukla pěkně drsná hádka - jeden ze zájezdu už to prostě nevydržel. To padaly slova! Řidič pak na to reagoval tak, že si máme všichni omést boty, než vlezeme do autobusu. On zametá ty schůdky snad každou minutu! A to nepřehánim!

 

 

 

 

A jedeme dál. Další zastávka hlavní město Západní Sahary - Laayoune (arabsky Al´-Ajún). Opět na každém rohu policajti. Prý je to nejškaredější hlavní město, mě připadá normální:-). Kupovali jsme pohledy a ten prodavač byl nějaký zmatkař. Nejdřív neměl na vrácení, pak nám začal cpát hrst slovenských korun, pak nám málem nechtěl dát ty pohledy...no asi byl chudák vyděšenej, že k němu přišli turisti. Pak jsme se dozvěděli, že ty drobný mu dal Ota jako suvenýr:-).

 

Al´-Ajún (francouzsky Laayoune) - název znamená v překladu "prameny" - město bylo založeno v místech, kde byly objeveny značné zdroje podzemní vody. V r.1970 zde bylo asi 24 tisíc obyvatel, ale mnoho Maročanů sem přicestovalo kvůli lepším životním podmínkám - dotované nízké životní náklady a vládní investice do moderní infrastruktury. Nyní má zhruba 200 tisíc obyvatel. Státní úředníci zde mají mnohem vyšší platy než v Maroku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Auta UNPROFOR

 

Tohle jsou prý byty pro vojáky

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Odjezd v 10:15. Během 15ti minut jsme absolvovali zas policejní i vojenskou hlídku. Už nás ale všichni znají a ví o nás, takže dobrý. A pokračujeme.

 

Předtím...

 

...a potom

 

Jedeme do vesničky TAH.

 

 

Zastávka u pumpy, kde jsme předtím strávili tu hrůzostrašnou noc na betoně.

 

Lepší než hotel...

 

 

Řidič opět nafukuje kola, i když je má v pořádku. Asi nějaká úchylka.

 

Jedeme do vesnice TAH, kde se nachází deprese TAH - je nehlubším místem Maroka a Západní Sahary. Její dno je plných 55 metrů pod úrovní hladiny oceánu.

 

Ve vesnici TAH foto památníku, na upomínku návštěvy Hassana.

 

 

 

Deprese TAH - propadliště 55 m pod hladinou moře.

 

 

 

Dálší zastávkou je kamenitá poušť SEPH.

 

 

 

 

Před náma na silnici se objevily dva písečný jazyky. Jsou docela nízký, ale řidič zastavil s tím, že přes ně v žádném případě nepojede. Strašně dlouho přemýšlel, co s tím, dokonce uvažoval, že ten písek odhází svou malou lopatičkou. Nakonec odpojil přívěs a nastartoval. Tak jsme si oddechli, že konečně pochopil, že to normálně můžet přejet, ale on začal - k našemu úžasu - obracet autobus, že musíme jet jinudy. Pomóc!

 

 

"Nepřekonatelné" písečné jazyky.

 

 

Takže se nakonec vymotal naštěstí jinudy a už zase jedeme správným směrem. Cestou, už kousek od vesničky Tarfaya, jsme viděli několik vraků na pobřeží Atlantiku, kam je zahnal vítr, poté co nezvládli plavbu. Nepříznivé proudění zvané "barre" má na svědomí nejednu lodní katastrofu.

 

Další zastávka vesnička Tarfaya - pevnost v moři. K pevnosti jsme museli jít přes jakýsi vojenský přístav. Tam nás sice pustili, ale pak se jim to asi rozleželo v hlavě a když jsme šli zpátky, chtěli vybrat a zkontrolovat naše pasy. Naštěstí to netrvalo dlouho.

 

Tarfaya je malé pouštní městečko se sedmi tisíci obyvateli a malým rybářským přístavem. Založil ji v 19. stol. skotský obchodník Donald Meckenzie, její původní jméno bylo Port Victoria. Ze stejné doby pochází i pevnost Casa Mar v moři kousek od pobřeží.

 

 

 

 

Ve vesničce je opravdu vidět, že je uprostřed pouště, všude jsou navátý haldy písku, u každé překážky, jako když je u nás navátý sníh. Jen mě překvapuje mezi tím to pověšené prádlo, to musí být snad plné písku! Brrr, v tom bych chodit nechtěla, to bych při chůzi skřípala:-). I když je pravda, že tady dost fouká vítr, takže to je asi hned suchý.

 

 

 

 

 

Jedeme dál. V 16:45 policejní hlídka, ale mávli jen rukou, že máme jet dál. Najednou nás staví dva policajti se zbraněma "v pohotovosti" namířených na autobus, že jsme nezastavili na hlídce, a že se musíme vrátit. Takže otočka a jedeme zpátky. Tam na nás koukali jako na šílence, proč se jako vracíme, opět mávli rukou, že nás prohlížet nechtějí. Pak už jsme projeli:-). Po cestě míjíme pouštní jezero.

 

Okolo 18:30 zastávka v poušti, abychom si uvařili večeři. Ohřála jsem tedy další konzervu a udělala další čínskou polívku. V poušti se jí moc dobře, písek "vůbec" neskřípe mezi zubama:-). Jak si tady tak v klidu jíme, najednou kousek od nás u silnice zastavili dva náklaďáky, vypustili strašně vody a zas jeli dál. Zřejmě v té vodě převáželi nějaký ryby, protože to tady začalo strašně smrdět rybinou, fuj to bylo smradu! To jsou prasata! Takže dojídáme, sklízíme a vyrážíme dál. Je něco před osmou hodinou. Čeká nás teď noční přejezd. Video přestalo nadobro fungovat, takže ani film si nepustíme.

 

V 00:30 zastávka u pumpy. Pak se řidič opět zamotal. Okolo 2:45 prohlásil, že se mu nelíbí ta silnice, po které jedem, a chce jet jinudy. Takže otáčí a někam odbočuje...tam se mu to taky nelíbilo, takže zase otáčí a jedeme jinudy....a opět... No, snad se odtud ještě někdy dostaneme, řidič vytvořil bludný kruh:-). A ještě prohlásil: "Jeslti se nepojede tak, jak chci já, tak se nepojede vůbec!"

 

Ve 3:30 začalo něco strašně dřít, takový divný zvuky - nadobro nám praskla oj. No to nemůže řidič přežít! :-). To se cestovce moc nepovedlo, na tokovouhle cestu pustit takový autobus. Všichni jsou ospalí. Vůbec nevidíme, kde to vlastně jsme (opět), je totální tma. Musíme si tady někde postavit stan, nebo se jen tak někam uložit do spacáku, ale když člověk neví, kde je, tak nevim, jak by se spalo jen ve spacáku..to asi nee. Opět jsme závislí na baterkach, zjišťujeme povrch - je tu kamení, kousek dál je to lepší, to je pod nějakým stromem či co. Někomu, jak hledal místo na stan, se mihnul ve světle baterky obrovský brouk, začal hned informovat ostatní "Brouk! Tyjo obrovskej jako kráva!" No to je teda báječný, kolik jich tady asi bude? Stavíme stan. Pod stromem je to sice dobrý, ale zato jsou tady zase všude samý větvičky a na nich pěkně ostrý bodliny. Snad nám to nezničí stan. Uleháme před pátou hodinou.

 

 

Pátek 2.6.

Ráno jsme zjistili, že jsme obklopení houfem dětí - žebrajících dětí. Strašně otravujou a ještě k tomu strašně křičí, je to děsivý a je strašný horko. Řidič odmontoval oj, naložil jí do autobusu a jede s průvodcem někam do nejbližšího města shánět, kdo by mu s tím pomohl. Co mu taky zbývá. Odjeli něco po osmé. Teď je 9:00 a autobus asi hned tak nepřijede. Musíme to tady přežít s těma šílenýma dětma. Nechápu, kde se jich tady tolik vzalo, široko daleko nic nevidím.

 

Pak jsme zjistili, že vedle nás - ta cesta někam do pouště se stromama okolo - je cesta do školy. Děti jsou čím dál otravnější, do školy se jim asi nechce. A do toho ještě je tady strašně much! Jak se těch dětí zbavit? Jen když někdo z nás naznačil, jako že bude po nich házet kameny, tak se rozeběhli, ale byli zase hned zpátky. Oni ví, že bysme po nich nic nehodili a smějou se tomu. Fotit se je taky nikdo neodváží, už bychom se jich nezbavili nikdy:-)

 

Pak přijel konečně autobus, měli už svařenou oj, takže po dalším spravování a namontování oje na přívěs, jedeme dál v 11:15. A odjíždíme právě včas, protože ze školy se hrne dalších, snad 20 dětí. Spali jsme prý pod arganovníkem. Průvodce je nešťastnej, protože už opravdu musí celý program přeházet a upravit tak, aby se všechno stihlo. Jedeme do nejbližší pumpy, hlavně aby si všichni co montovali autobus, omyli ruce. Je tady malý krámek, dokoupili jsme vody a chleba, koupili jsme si jednu suchou bagetu a nějakou ananasovou limonádu, to je jedno co to je, hlavně zas něco studenýho!

 

Bagetu jsme si hned dali k obědu, je výborná. Jedeme do Quarzazatu. Po cestě několik zastávek na focení.

 

 

 

Brána u městečka Goulimine. Goulimine je vstupní branou do "marocké Sahary".

 

Taliouine