RUMUNSKO 7-8/2001

 

Rumunsko - obecné informace

 

Dominantou Rumunska jsou Karpaty a v tomto pohoří se samozřejmě nachází nejvyšší hora této drsné země Moldoveanu (2 554 m). Rumunsko sousedí celkem s pěti státy (Ukrajina, Moldavsko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko) a východní břehy země omývají vody Černého moře. Jižní hranici země vytváří největší rumunská řeka Dunaj. Počtem obyvatel, který se mírně přesahuje 20 milionů, se řadí mezi 50 nejlidnatějších zemí světa. Hlavním městem je Bukurešť. Samotný stát vznikl roku 1859 a následně k němu byla v roce 1918 přidána Transylvánie. Nechvalně se ovšem do historie zapsal Nikolaj Ceausescu, který zemi vládl v letech 1965 – 1989. Tento diktátor dovedl občany k chudobě a hladovění. Rumunsko se dodnes řadí mezi chudší země v Evropě, Rumuni ale věří, že krokem kupředu bude vstup do Evropské unie (2007). Rumunské kulturní dědictví představuje zejména život na vesnici spojený s prací s kovem, řezbářstvím, předením. Více než 80 % populace se dnes hlásí k římské pravoslavné církvi a chození do kostela je v Rumunsku velmi běžné. A právě krásně malované pravoslavné kostely tvoří část nejkrásnějšího rumunského umění. Mezi nejznámější malované kostely patří kostely v Bukovině z 15. a 16. století.  

 

Sedmihradsko - Transylvánie - je nejenom území zajímavých zámků knížete Draculy, ale i území, na kterém se nacházejí krásná saská města a selské saské pevnosti, ale také rumunské a maďarské vesnice. Transylvánie jinými slovy představuje kulturní směsici, ve které lidé žijí už několik století v klidu a míru.

 

Legenda o knížeti Dráculovi:

Vlad III. Tepeš (Dracula) byl valašským knížetem a žil v letech 1431 - 1477. Narodil se v městě Sighisoara v Transylvánii, kde měl být jeho otec, Vlad II.,korunován jako panovník Valašska. V erbu jeho rodiny byl drak, latinsky Draconis. V rumunštině "drac" znamená "čert". Oblast v okolí zámku Stelul Bran byla oblíbeným loveckým místem knížete Draculy.  

 

--------------------------------------------------

 

 

Čtvrtek 26.7.

        V 15 hod vyrážíme do Prahy na Černý most. A čekáme. Postupně se sem schází další a další lidi, odjezd má být v 18 hod. A k mému velkému překvapení, bylo po půl šesté a náš autobus dorazil. Ale... není to karosa, je to starší kulatý autobus... Nandali jsme bágly do úložného prostoru. Bedna od banánů, ve které máme opět všichni jídlo, se samozřejmě pod sedačku nevejde, takže velký problém. Sedíme u zadních dveří, tak jsme si jí dali ke dveřím, ale bedny jsou různě po celém autobuse, kde se dá. V 18 hod jedeme. V Hradci přistoupil průvodce, uvidíme, jaký bude. V Pardubicích jsme přibrali ještě další lidi, autobus je přímo přeplněný. Zasedací pořádek je dělaný na karosu, tady v tom nehezkým autobuse je míst samozřejmě míň, takže se máme nějak domluvit:-). Původní karosu prý oddělali na Ukrajině, takže museli vzít náhradní autobus. Co se dá dělat.

 

V Brně má nastoupit dalších 6 lidí. No, to nevim kam. Do Brna jsme dorazili ve 23:30. Musíme přeskládávat zavazadla, je málo místa. Všechny věci jsou přímo nacpaný všude po autobuse, to je zase dobrodružství:-). Na naší bedně s jídlem je dalších 5 beden, asi bude hlad. Průvodce se jmenuje Daniel H., průvodkyně Zuzana, dva řidiči. Na hranicích ČR-SR ve 2:40 až do 3:20. Všichni musíme ven s pasem. Venku je strašná zima a oni si mě klidně budí. Tsss. Rozměnili jsme 100 Kč na 100 Sk, to je dobrý:-). A jedeme dál, směr Slovenský ráj.                                          

 

Pátek 27.7.

        Do Slovenského ráje jsme dorazili před osmou. (Já si teda ráj představuju jinak.)

Vzali jsme si pár věcí a před devátou vyrážíme na túru. Je tady více možných stezek, stezka Suchá Belá je zavřená, protože prší a je hodně vody (jak jinak). My si projdeme stezku Kláštorisko. Obě stezky jsou "jednosměrky", takže se nelze obrátit a vrátit se třeba z půlky trasy. Musí se dojít a zpět vedou jiné cesty.  Platíme vstup do parku a jdeme. Když jsem tu byla naposledy, taky pršelo a taky bylo bahno, a šli jsme stezku Suchá Belá, což obnáší žebříky a řetězy u skály na zachycení, což bylo pro mě hrozný. Ale co bylo tady, bylo snad ještě horší. Fakt ráj! Bylo mi nedobře:-).  Šli jsme vodou a ještě k tomu prší. Jsme zpocení a zmoklí. Nahoru k vrcholu Kláštoriska jsme došli ve 12 hod.

 

 

 

 

Rajská voda... :-)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

        Zašli jsme se schovat před deštěm do hospody, dali jsme si na osvěžení studený pivo a čaj. Museli jsme platit českýma korunama, číšník si je vzal se slovy "Veď sme bratia" :-). Chvíli jsme poseděli, pak jsme šli ven si dát svačinu. Jsme úplně turch. Po posilnění vyrážíme zpátky do kempu, teď už po normální cestě bez řetězů a žabříků:-).  Naštěstí aspoň přestalo pršet. Máme čas, tak jsme zašli cestou do obce Betlanovce, kde jsme vyfotili zámek a opět jdeme do hostince. Tam měli pivo Tatran, ale to se nedalo pít. Takže pokračujeme dál v cestě do kempu.

 

        Tam jsme dorazili v 16:30, autobus má být otevřený až v 18 hod. Takže co zbývá, než se jít zase obětovat do hodpody:-), mají tady pivo Smädný mnich, ten jsme pili, když jsme byli minule na Slovensku, takže víme, že je dobrý. V kempu je hodně Čechů a Maďarů. Už aby byl otevřený autobus, abychom se mohli převlíct do suchýho, cítím naprosto mokrý ponožky a vůbec všechno... Před šestou už jdeme k autobusu, popadli jsme kufr, vyndali si konečně suchý věci...úleva.

 

V 19:00 vyrážíme na noční přejezd do Rumunska. Ve 22:30 na prvních hranicích, zase mě budí! Ve 23:30 jedeme dál.                        

 

Sobota 28.7.

        Na dalších hranicích - už do Rumunska - ve 3:45, přechod Scengersima.  V 5:40 odjezd. Přesouváme čas o hodinu dopředu. V 7 hodin pauza na snídani a protažení.

 

Pak zastávka v městečku Satu Mare, hlavně kvůli výměně peněz. Vyměnili jsme 90 DEM - dostali jsme 1.165.500 LEI. Jsme milionáři! Koupili jsme vodu za 10.000 LEI. Benzín Natural tu stojí 15.500 LEI.

 

Satu Mare - synagoga

 

Satu Mare - katedrála

 

Je to docela čistý město...

 

 

Naše další  zastávka je v městečku  Sapinta - na unikátním  "Veselém hřbitově". Na hřbitově jsou malovaný dřevěný náhrobky a vypadá to opravdu nádherně. Všude okolo tady prodávají i tkají koberce a různý kabelky a náramky. Jsou šikovní.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Potom pokračujeme do skanzenu v Sighetu Marmatiei.  Skanzen je příjemný, vstupné 10.000, my díky ICOM kartě 5.000. Odjezd je v 16:00 a začíná být horko.

Sighetu Marmaţiei - je nejsevernějším městem v Rumunsku. Leží jen pár kilometrů od ukrajinských hranic na soutoku Tisy a Izy. Jméno města pochází z thráckého výrazu seget, což znamená pevnost. V Sighetu Marmaţiei bývalo kdysi komunistické vězení (věznice Sighet), nyní je v místě původního vězeňského prostoru otevřeno muzeum. Město významně proslavil zimní festival a jeho pestrobarevné lidové kroje, které jsou celoročně k vidění v místním muzeu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pak zastávka ve vesničce Ieud, na další dřevěný kostelík. To je úžasná pravoslavná vesnice s duchem "starého Rumunska", s babkami v šátcích a se starým dřevěným kostelíkem. 

 

 

 

 

        A pak už stoupáme do sedla Prislop (1416 m) v pohoří Maramuereš, kde máme spát a zítra nás čeká tůra po hřebenech Maramureš a Rodnei. Postupně přibývala mlha, a byla větší zima a ještě větší zima a ještě větší mlha... V sedle je šílená mlha a zima a ošklivo. Rychle jsme postavili stan a já jsem ohřála první konzervu, ta byla ale tak hnusná, že jsme jí museli vyhodit. Je tady i hotýlek s restaurací, jdeme se tam ohřát, je 21:45. Jo, v hotýlku je opravdu krásný teplíčko, krb, klid, pivo a čaj... Pak do stanu - docela to jde, pořádně jsme se oblékli a já se zabalila do spacáku jako mumie. Ale aspoň je mi teplo. A spát...je docela klid -  až na toho vyjícího psa, kterej nám právě u stanu zkoumá pytlík s odpadkama...  

 

                  

Maramureš - opuštěné, ještě nedávno pro turisty uzavřené pohoří u hranic s Ukrajinou, dnes přírodní park. Travnaté kopce, dřevěné chalupy a stáda ovcí. Rodna - nejvyšší pohoří Východních Karpat, národní park a rezervace UNESCO. Hory romantické, pusté, bez komunikací a lidských obydlí. Rodna, to je téměř panenská příroda nedotčená lidskou činností, horská plesa, porosty pěnišníků, vlídní pastevci a daleké rozhledy až na hřebeny hor Podkarpatské Rusi.

 

 

Neděle 29.7.

        Ráno budíček v 7 hod, v 8 vyrážíme. Dali jsme si snídani, sbalili baťůžky a jdeme. Jdeme mlhou, cesta je zatím docela v pohodě, po chvíli ale začalo bláto, pak se před námi na cestě v mlze objevilo pár krav. Střídavě i pršelo, ale naštěstí málo.

 

 

 

 

 

 

 

 

Pastevci v horách...

 

       

 

         V 11:30 pauza na sváču, pak pokračujeme po docela strmé cestě dolů do údolí a do letoviska Borsa, kde je restaurace, kam máme jít společně na jídlo... A jsme tu. Dali jsme si pití a vybíráme jídlo, i když absolutně nevíme, co je to v jídelním lístku napsáno. Jediné, co jsme poznala, byla nějaká omeleta, Luďa si dal "něco", asi brambory, ale co k tomu, to nevíme. Po chvíli číšník přinesl Luďovi dvě vidličky a jeho už jímala hrůza:-). Využili jsme čas a šli se omýt na záchody, protože jsme všichni hodně od bahna. Restaurace je pěkná a sympatická. Všichni se těší a jsou zvědaví, co přinesou Luďovi k jídlu, jen on ne:-). Ale po chvíli mu přinesli pořádný řízek s kaší a za ty dvě vidličky se mu číšník omluvil, že to spletl. Takže jsme mu nakonec trochu záviděli:-)

 

        Pak jsme zašli vedle restaurace do potravin koupit pití a pohledy. Už zase chvílema prší. Když trochu přestalo, jdeme dolů k autobusu. Přezout, převlíct a zas jdeme všichni do hospody. Někteří naši spolucestující jsou už značně opilí a místní Rumuni se na ně koukají nějak zděšeně.

 

     

       Odjíždíme v 16:45, 90 km do kempu či tábořiště. Cestou zase prší. Na tábořiště dorážíme před osmou, nachází se uprostřed vesnice a je to vlastně jenom louka, navíc pěkně podmáčená, takže nic moc. Chlapík, který tady bydlí a zřejmě mu i kousek louky patří, to tady obchází a pořád se mu něco nelíbí. Postavili jsme stan, dali si večeři a šli se podívat do "sucha" místní malinký hospůdky. Je dřevěná, kachlový kamínka, pivo, teplo a sucho. "Krčmaríca" byla moc milá a příjemná. Když neměla drobný na vrácení, tak místo toho dávala preclíky. Po chvíli se s náma dal do řeři nějaký Rumun, a docela znal, uměl anglicky, německy, francouzsky a trochu česky, prý nějaký čas žil v České Lípě a má tam i milenku. Koupil nám každýmu pivo, musela jsem si jít zatancovat i s jeho kamarádem, hraje tady hudba a je veselo. Spát jdeme ve 24:30.       

        

             

 

Pondělí 30.7.

        Ráno vstáváme v 7 hod a v 7:45 vycházíme do kláštera Moldovita na bohoslužby. V 8:30 tam máme domluvenou prohlídku. Vstup 5000 Lei a prohlídka trvala asi hodinu.

 

Klášter Moldoviţa (čti Moldovica) byl založen v roce 1532 vévodou jménem Petr Rareş, který byl levobočkem Štěpána Velikého. Nachází se v obci Vatra Moldoviţei v župě Suceava oblasti zvané Moldova. Tento opevněný pravoslavný klášter se proslavil díky svým velice zachovalým nástěnným malbám, které jsou asi nejzachovalejší v celé Jižní Bukovině. Kostel Moldoviţa byl vymalován freskami v roce 1537 a podle různých stylů (rukopisů) je zřejmé, že se na výzdobě tohoto kláštera podílelo více moldavských-rumunských umělců. Roku 1607 nechal Biskup Efrem z Rădăuţi nechal klášter obehnat opevňovácí zdí se třemi věžemi.

 

 

 

 

 

 

        Pak zpět k autobusu se nasnídat. Cestou jsme nakoupili dva chleby a nějakou grepovou limonádu. Odjezd stanoven na 11 hodinu, takže máme čas relaxovat.

 

Další zastávka klášter Sucevita, vstup 40.000, 30.000 za foto, 6.000 pohledy, 20.000 tužka-suvenýr...to to lítá:-). Kdo měl šortky dokonce vyfasoval i sukně na zakrytí nohou, ale přesto tady asi ty sukně nebyly úplně nutný. Klášter je velikej a hezkej.

 

Kostelní klášter Vzkříšení v Sucevitě založili roku 1583 tři bratři z rodu Movilăs. Členové rodu Movilăs byli potomky Petra Rareşe, který v okolí nechal zbudovat desítky opevněných kostelů. Docela brzy po dostavbě kláštera se jeden ze zmíněných bratrů Ieremia Movilă stal vládcem Moldávie. Další z bratrů Simion byl králem oblasti zvané Valachie a poslední třetí bratr Jiří se během této doby stal biskupem Rădăuţi.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

Odjezd ve 13:45. A pokračujeme asi 1,5 hodiny na další zastávku - klášter Putna. V Putně jsme všichni vyfasovali pláště, abychom si opět zakryli krátké rukávy a šortky při jeho prohlídce.

 

Klášter Putna - (rumunsky Mănăstirea Putna) byl jedním z nejdůležitějších kulturních a náboženských center založených v celé Jižní Bukovině.  Nechal jej vybudovat Štěpán III - Veliký, který je zde i pochován. Klášter se nachází nedaleko Ukrajinských hranic v údolí řeky Putny. Štěpán Veliký proslul jako zakladatel mnoha církevních staveb v Moldávii, protože po každém důležitějším vyhraném boji nechal vybudovat nějakou církevní stavbu jako poďekování Bohu za jeho náklonost. Tentokrát to bylo za vítězství nad Turky 10. července 1466. Podle legend stojí klášter na místě dopadu šípu Štěpána III. Putenský klášter byl dokončen během pouhých tří let, ale svého vysvěcení se dočkal až o rok později, protože Moldavané byli zaměstnáni usilovnými boji, které v té době probíhaly.  Brzy po vysvěcení se stal nejdůležitějším náboženským centrem v oblasti Moldova. V chrámové lodi jsou jsou na čestném místě pod nádhernou klenbou ostatky Štěpána III Velikého a jeho dvou žen. Na nádvoří před kostelem jsou umístěny tři zvony, z nichž ten největší byl odlit již roku 1485. Bohužel naposledy odbíjel v roce 1918, ale prý když se na zvon zazvonilo, bylo zvonění slyšet až do města Suceava. Nevelké místní muzeum vystavuje proslulé Putenské starožitné krajky, stříbrné mince a iluminované rukopisy. Za návštěvu jistě stojí i prohlídka vesničky. Nachází se zde nádherné původní dřevěné domy s vyřezávanými okenicemi a šindelovými střechami, které byste u nás našli snad jen ve skanzenu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kousek od něj je romantický dřevěný kostelíček. Dřevěný kostelíky jsou zajímavé nejen svým vzhledem ale i svou vůní dřeva a kadidla.

 

 

 

 

        Pak jsme došli na parkoviště, udělala jsme omáčku a v 17:30 vyrážíme. Ve 20 hod zastávka na opláchnutí se v řece. Je ale docela zima na to se opachovat. Po hodině vyrážíme, čeká nás noční přejezd...

 

Úterý 31.7.

Ve 3:30 zastavujeme a jdeme spát ven z autobusu. Prý je venku nějaká široká cesta a snad se tam všichni vejdeme. Všichni spíme jen tak pod širákem ve spacáku, protože je teplo, jen nevíme, kde jsme, protože nění opravdu nic vidět.

 

        Ráno jsme se probudili po 7 hodině. Konečně vidím, kde jsme, ta cesta, na které spíme, je cesta ze silnice přímo na skládku, která je hned vedle nás:-). Spacáky máme pěkně mokrý, ale aspoň že svítí sluníčko. V 8:30 odjezd.

 

Jedeme do města Medias.

 

     Tam jdeme společně nejdřív k šikmý věži v kostele, odkud má být pěkný výhled na město. Věž nám odemyká sympatická paní, která vybírá i vstupné. Vstup do věže je 15.000, nahoru může jít vždy jen 10 lidí. Takže první skupina jde nahoru a abychom tady zbytečně dlouho nečekali, až se tam dostaneme taky, jdeme si zatím projít město. Vyměnili jsme peníze - 70 DEM na 906.000 a po prohlídce města jdeme zpátky k věži. Věž je zase zamčená, takže jsme pátrali, kde asi paní bude, ale za chvilku už k nám paní s úsměvem míří. U kostela stál malý chlapeček, a žebral o drobné, ona ho přísně odvedla pryč a pořádně ho pokárala.

 

         Jdeme na věž. Zrovna schází dolů teprve druhá skupina, takže ti mají na prohlídku města už jen půl hodiny. Nahoru s náma jde místní klíčník. Nahoře nám otevřel okýnka, abychom se mohli podívat ven na město.

 

 

Medias šikmá věž

 

 

Pohled na Medias z věže

 

 Pohled na Medias z věže

 

 

        Pak jsme zašli ještě pro chleba, ten byl za 8.500, a když jsme na něj chtěli pytlík, tak si za něj řekla ještě 2000. Za limonádu chtějí 30.000. Máme ještě chvilku čas, tak jsme zašli na trh, kde jsme si dali výbornou zmrzlinu.  Jenom teď mam zase žízeň.

 

V 11:20 vyrážíme do města Biertan.

Biertan - vesnice je známá svým opevněným kostelem, který je ukázkou saské architektury. Sasové byli (a v menším počtu stále jsou) německou menšinou v Transylvánii a krásných kostelů po sobě zanechali mnoho. Tento byl postaven na počátku 16. století, nedávno byl renovován a dostal se na seznam světového dědictví UNESCO. Pozoruhodné jsou 12 metrů vysoké pevnostní zdi, vícedílný skládací oltář nebo třeba místnost, kam byly údajně na dva týdny zavřeny páry, jež se chtěly nechat rozvést - pěkná ukázka luteránské morálky. V biskupské věži jsou k vidění zdobené náhrobky biskupů, kteří tu sídlili do roku 1867.

 

Všichni jdeme na prohlídku kostelíka, ale tam je zrovna polední pauza. Jdeme tedy zatím do místní sýrárny. Tady nám ukazovali, jak vyrábí sýr, nakonec byla i ochutnávka. Koupili jsme si půl bochánku sýra. Mňam, moc dobrý sýr.

 

 

        A pak jdeme zas zpátky do kostelíka. Dostali jsme se tam zadarmo s nějakou německou výpravou, nenápadně:-). Do kostela vedly zatraceně dlouhý schody. Největší atrakcí byly asi "nedobytné dveře" - na jedno otočení klíčem zapadlo 17 západek.

 

 

 

Vystavené náhrobky biskupů

 

 

 

 

 

 

 

"Nedobytné dveře" - na jedno otočení klíčem - 17 západek

 

 

 

 

        Mám strašnou žízeň, tak jsme zašli do hospody na studený pivo, no, to bodlo! Výčepák zase neměl na vrácení, tak nám dal místo toho sirky. Pak jdeme k autobusu a vyrážíme dál. U autobusu se motalo pár zašpiněných žebrajících dětí.

 

        Pak tzv. "vinná" zastávka - šli jsme si nakoupit místní víno. Koupili jsme 1,5 l bílýho vína.  

Pak další pauza u pole s konopím, to se u nás opravdu nevidí:-). Kluci se samozřejmě vrhají do pole a trhají si zásoby na večer, vypadá to, že jim bude veselo:-).

 

         Po pár minutách pokračujeme v cestě. Dali jsme si zakoupený sýr ze sýrárny a k tomu víno, ač je v autobuse téměř bod varu, máme radost, že zas máme nějaké zajímavé chutě namísto konzerv a čínských polívek.

 

        Teď už jedeme do rodného města Drákuly - do města Sighisoara. Na parkovišti se objevilo opět žebrající dítě, zase ho místní přísně odvedli pryč mimo zraky turistů.

 

Sighişoara - dobře zachované středověké město obehnané hradbami. Uvnitř hradeb jsou dlážděné uličky s barevnými měšťanskými domy z 16.století a několika kostely. Sighişoara proto patří k nejhezčím městům Rumunska a její historické centrum bylo zapsáno na Seznam UNESCO. Město založili Římané, od 12. století se tu usazovali němečtí kolonisté. Zmínka z roku 1280 označuje město za „Castrum sex“, tedy šestou ze sedmi transylvánských pevností (odtud alternativní název pro Transylvánii – Sedmihradsko). Sighişoara je také rodištěm neblaze proslulého středověkého vládce Vlada Tepeşe (Drákuly), takže sem proudí davy turistů fascinované Drákulovými příběhy.

 

Zajímavá místa: Citadela na kopci na skále, hradby ze 14.stol. původně se 14ti věžemi a 5ti dělostřeleckými baštami. (Každý cech měl povinnost zaplatit stavbu vlastní bašty a později ji v době války i bránit. Bašty se nazývaly se podle toho, který řemeslnický cech za jejich obranu odpovídal. Nejpůsobivější je Ševcovská, Krejčovská a Klempířská věž.) Hodinová věž s dřevěným orlojem, Kostel dominikánského kláštera (Biserica Mănăstirii) – gotický kostel. V interiéru je vyzdoben perskými koberci. Drákulův rodný dům – rodný dům středověkého panovníka Vlada Ţepeşe, který se tady v roce 1431 narodil a potom zde žil do věku čtyř let. Momentálně slouží tento dům jako bar a restaurace. Náměstí Piaţa Cetaţii – je centrem starého města. Dříve se zde konaly trhy, veřejné popravy i procesy s čarodějnicemi. Schodiště studentů – kryté schodiště z roku 1642. Když vyšlapete 172 schodů, vystoupáte ke kostelu Na kopci. Kostel Na kopci (Biserica din Deal, Bergkirche) – gotický kostel pocházející ze 14. až 16. století.   Pod citadelou - Siechhof – třetí kostel saské komunity, postavený tentokrát záměrně mimo městské hradby. Nachází se na sever od centra přes řeku. Siech znamená německy churavý, nemocný – do kostela se totiž uchylovaly oběti moru a později lepry. Pravoslavná katedrála – postavená r. 1937 v byzantském stylu.

 

Jdeme do muzea, vyšli jsme si na věž...je to příjemný městečko a potkáváme docela hodně Němců.  Je šílený horko, takže po prohlídce města se jdeme osvěžit do hospůdky.

 

 

 

Drákulův rodný dům

 

Hodinová věž s dřevěným orlojem, každou hodinu se vynoří jedna dřevěná postava

 

 

 

 

Klempířská věž

 

Krejčovská věž

 

Opevněný kostel

 

Ševcovská věž

 

 

        Odjezd v 17:00. Jedeme  asi tři hodiny do městečka Brašov. V Brašově jsme dostali pauzu 1,5 hod, to se zase nelíbilo řidičům, přece jen už je osm večer, tak chtějí taky odpočívat. Procházíme město...

 

Brašov -město obklopené horami se zachovalým středověkým centrem a hradbami. Komunisté udělali z Brašova centrum těžkého průmyslu, dokonce se mezi lety 1950–60 jmenoval  „Stalinovo město“.

 

Historické centrum: Náměstí Piaţa Sfatului –  najdeme na něm radnici, protější Kupecký palác (neboli dům Hirscherových), domky saských kupců a Černý kostel. Radnice (Rathaus, Piaţa Sfatului) –  (1420), korunována Hlásnou věží. Černý kostel (Biserica Neagrã) –je hlavní dominantou města. Ulice Strada Sforii – patří mezi nejužší ulice Evropy, dlouhá 83 metrů. Původně měla být spojnicí, kterou by používali hasiči. Na šířku má pouze mezi 111 a 135 cm. Strada Sforii („Provazová ulička“) však není ani s těmito rozměry nejužší ulicí Evropy. Překonávají ji Spreuerhofstrasse v německém Reutlingenu a Parliament Street v anglickém Exeteru. Hradby – na obranu Brašova z 15. stol., kdy město napadali Turci, ale také třeba Vlad Ţepeş („Dracula“), který napichoval zdejší zajatce na kůl. Dodnes se zachovalo 3 km dlouhé a 12 m vysoké opevnění se sedmi baštami, z nichž každou měl bránit jeden řemeslnický cech. Nejlépe je dochovaná Tkalcovská bašta se třemi dřevěnými galeriemi, uvnitř je dnes muzeum.

Černá a Bílá věž – dvě věže stojící na vyvýšeném místě nad západní částí hradeb. Je z nich pěkný výhled na město. Dnes už jsou obě věže bílé… Čtvrť Schei - Tato část města byla původně vyhrazena pravoslavnému rumunskému obyvatelstvu. Rumuni do saského centra nesměli vstoupit, pouze v přesně určenou dobu tam mohli přijít prodat svoje produkty (a navíc museli u Scheiské brány zaplatit mýtné). Jediným dnem, kdy směli Rumuni do města volně, byla první květnová neděle, kterou si dnes lidé každoročně připomínají při tzv. slavnosti mládenců. Katedrála svatého Mikuláše – gotická kamenná stavba, nástěnné malby zobrazující posledního rumunského krále byly za komunistů zakryté sádrou, aby je komunisté nedali zničit. První rumunská škola – stojí vedle kostela svatého Mikuláše, byla založena v roce 1761 a dnes je v ní školské muzeum. Hora Tâmpa - Hora stojí v těsném sousedství centra města. Je vysoká 987 metrů a na její vrchol vede lanovka. Dá se sem však také vystoupat pěšky. Nahoře je několik pěších tras, po jedné se dá dojít k velkému nápisu „Brašov“, který je obdobou nápisu v Hollywoodu. Dále je tu vyhlídková restaurace.

 

 

Černý kostel - dominanta města

 

Radnice

 

Kupecký palác

 

Černá věž

 

Tkalcovská bašta

 

 

        U jednoho stánku mají Gambrinus, který vyrábí v Rumunsku, ale ten už prý došel, a jiný pivo nám dát nechtějí a pořád ukazujou na policajty. Nevim proč. Jdeme k jinýmu, tam s tím nemají problém. Takže tak sedíme, popíjíme a relaxujeme, když tu najednou kde se vzal tu se vzal průvodce. Sednul si k nám nešťastnej, že řidiči už delší dobu strašně nadávají a že nic nestíháme. Řekla jsem mu, že pokud se bude na ostatní vždycky čekat půl hodiny, opravdu se nestihne naplánovaná trasa. Ještě jsem nezažila, aby se na zájezdech tolerovaly takové pozdní příchody a courání. Když se řekne sraz ve tři, tak tam musí všichni být a nedávat si ještě kávičku u autobusu, a čekat až jim vystydne do půl čtvrtý. Mě to tolik netrápí, ale on je z toho úplně nešťastnej. Tak to uznal a byl rád, že ho někdo chápe, snažila jsem se ho povzbudit. Pak jsme mu řekli, že jsme byli před týdnem v Černé Hoře, tak byl strašně nadšený, a že přijde pokecat. Ale teď prý musí jít něco řešit s řidičema - chtějí totiž zítra vyrážet až ve 12, je zase skleslej.

 

        Odjíždíme ve 21:40. Průvodce hned v autobuse hlásil, že už nebude tolerovat zdržování:-). Část zájezdu na nás kouká jako na zloduchy. Do kempu u Brašova tedy dorážíme už za tmy. Kemp se jmenuje Darste a  je parádní. Postavili jsme stan a v klidu jsme se navečeřeli. Mezitím se všichni umačkali ve sprše a my jsme tam pak měli klid. Dokonce tekla i horká voda, takže jsem si mohla konečně umýt i hlavu.

 

Středa 1.8.

Ráno budíček v 6:45. Sklidili jsme stan, sedíme a čekáme. Hyn sa uvidí, jestli pojedeme tentokrát včas. A funguje to. Jedeme směr město Sinaia na zámek Peles.

 

Zámek Peles  - prohlídka probíhá s průvodkyní, rumunsky ale neumíme, takže z toho, co říká, stejně nic nemáme.

Zámek Peleş – patří k nejoblíbenějším rumunským památkám.Obsahuje více než 100 pokojů, téměř 800 vitrážových oken a interiérová výzdoba je opravdu honosná. Pokoje jsou zdobeny perletí, ebenem, kůží, na stěnách jsou umístěna benátská zrcadla, cenné malby a perské koberce. Jedná se o neopevněnou letní rezidenci krále Carola I. obklopenou parkem v anglickém stylu. Samotná budova byla postavena převážně v německém novorenesančním slohu na přelomu 19. a 20. století. V té době šlo o vůbec první evropský zámek s ústředním topením, vysáváním a elektřinou. V průběhu 20. století zámek sloužil i jako soukromé sídlo pro vysoce postavené státníky a příznivce komunistické strany z celého světa.

 

 

 

 

 

Pelisor letohrádek

 

 

         Je tu strašně lidí a když vidím Peles, vůbec se nedivím, že je považovaný za jedno z nejkrásnějších sídel v Evropě.

Město Sinaia - senzační místo k návštěvě. Sinaia má honosné paláce, velké hotely s bazény a restauracemi a samozřejmě lanovky. Nachází se zde nejznámnější a jeden z největších skiareálů v Rumunsku. Sinaia je jedním z nejlepších horských středisek ve východní Evropě a na Balkánském poloostrově vůbec, tato oblast je velkolepá od přírody až po historii. Navštivte královský zámek Peles, vybudovaný v roce 1870, hrad Pelisor anebo zámek Foisor s přilehlým parkem. Sinaia je dobře známá jako "Perla Karpat" a je situována podél řeky Prahova Valley, do Bucegi masivních Karpat. Sinaia poskytuje tonikum a stimulující bio-klima, které je prospěšné pro lidský organismus, s velmi čistým vzduchem, bohatým na kyslík, ultrafialovým zářením a zápornou ionizací. Existují zde také některé léčivé minerální prameny v údolí Cainelui, mající příznivý obsah oxidu železitého a obsahují další rozpustné minerální látky.



Ve městě Sinaia...

 

Nový kostel

 

Starý kostel

 

 

 

 

Odjíždíme ve 12:45. Po 1,5 hodině jízdy dorážíme k Drákulovu hradu Bran.

 

BRAN - spojení hradu Bran s Vlad Ţepeşem („hrabětem Drákulou“) je pouhou legendou, Vlad tu maximálně projížděl a pár dní možná pobýval. Skutečným sídlem knížete byla citadela Poienari dále na jih ve Valašsku. Nicméně gotický hrad Bran splňuje romantickou představu o takovém sídle a rozhodně stojí za vidění. Jedná se o nejnavštěvovanější rumunskou památku.

 

Drákulovská legenda - na hradě Bran je krásně vidět, jaký přínos pro rumunský cestovní ruch má legenda o hraběti Drákulovi. U stánků se tu prodávají trička, hrníčky i jiné předměty s krvavými upírskými motivy, davy turistů sem taky míří častěji kvůli této legendě, než kvůli kráse samotného hradu. Postavu hraběte Drákuly  závislého na krvi živých stvořil britský romanopisec Bram Stoker v roce 1897. Děj svého příběhu umístil do Transylvánie (Sedmihradska), ačkoliv zde nikdy nebyl. Teprve později si lidé spojili postavu upíra s historickým knížetem Valašska, který se jmenoval Vlad Ţepeş a proslavil se bojem proti Turkům i velkou krutosti vůči svým zajatcům a nepřátelům, která však byla ve středověku vcelku obvyklá. Vlad si vysloužil přezdívku Ţepeş („Napichovač“) kvůli mimořádně bolestnému způsobu mučení a zabíjení – napichování svých nepřátel na kůl způsobem, při němž nebyly dřevěným kůlem poškozeny žádné životně důležité orgány. Člověk umíral po dobu několika dní za neuvěřitelného utrpení. Vlad také lidi dával uvařit či upálit zaživa. Dalším Vladovým přízviskem bylo rumunské slova „Drăculea“ (syn draka) dané tím, že jeho otec Vlad II. dostal od Zikmunda Lucemburského tzv. Dračí řád určený pro bojovníky proti Turkům. Slovo „draco“ zároveň znamená ďábel. Právě odtud asi vzešlo spojení historického Vlad Ţepeşe s hrabětem Drákulou.

 

A skutečná historie? - Bran byl vystavěn v letech 1377–82, aby střežil stejnojmenný průsmyk, který byl hranicí mezi Valašskem a Sedmihradskem. V roce 1920 se na něm usídlila královna Marie, vnučka britské královny Viktorie provdaná v roce 1897 za rumunského prince Ferdinanda. Žila zde až do roku 1947, kdy království zaniklo, a k moci se dostali komunisté.  V roce 2006 získal hrad Bran v rámci restitučního procesu dědic královského rodu, Dominik Habsburský, architekt žijící ve Spojených státech. Hrad zůstává i nadále muzeem. Kolem hradu jsou zahrady se spoustou květin, pod kašnou na nádvoří potom labyrint tajných chodeb.

 

 

 

 

 

 

Pohled z hradu

 

 

        V rámci prohlídky můžeme navštívit i zdejší skanzen. Hrad opravdu stojí za to ho navštívit, je malý a příjemný....

 

 

 

 

 

        Před hradem jsme chtěli koupit nějaký suvenýr na trhu, ale mají tu jenom samý blbosti. Kromě drahýho červenýho vína Drákula, nic moc. Nakonec jsme koupili aspoň hrneček za 50.000...no. Máme ještě čas, tak jsme si zašli odpočinout do malý hospůdky, v televizi tu zrovna běží Colombo s titulkama:-).

 

        V 16:15 odjezd do kempu -  opět do hor, tentokrát do pohoří Fagaraš. Okolo 19 hodiny příjezd do kempu, tedy je to spíše takové jednoduché tábořiště. Je tu teda i restaurace, bar...jinak nic moc, pořádně nepříjemno a zima. Dělám večeři. Průvodce šel zjistit, jestli nám vůbec ráno pustí lanovku, prý snad v 9 hod, když se jim bude chtít. Půjdeme na výlet do hor, my jdeme jednodenní, ostatní jdou celý přechod. Myslím, že jednodenní výlet stačí, už máme letos nachozeno dost, a to nejhezčí uvidíme taky. Řidiči tady ale zase nehodlají čekat, chtějí být dole ve městě v hotýlku, ale snad pro nás přijedou. Je docela zima, tak se jdem ohřát do restaurace, tady zrovna sledujou v televizi fotbal, hlavně že je tu teplo! Ráno budeme mít sraz u lanovky do hor v 8:45, v 8:30 nám otevřou autobus.

 

Făgăraș je s horou Moldoveanu (2 543 m n. m.) nejvyšší a nejrozlehlejší  pohoří Rumunska, rozkládající se na hranici Sedmihradska a Valašska. Hlavní hřeben je vzdušnou čarou dlouhý cca 70 km, a v délce 60 km prakticky neklesne pod hranici 2000 m.  Můžeme k němu přiřadit několik dalších rumunských nej -je to pohoří s nejvíce vrcholy přesahujícími 2 000 metrů, nejrozlehlejší a nejchladnější pohoří a možná také pohoří nejnavštěvovanější.

 

Čtvrtek 2.8.

        Budíček v 7:15. Na lanovku nás jde asi 14 lidí, pustili jí něco po deváté hodině, cena 30.000, 15.000 za bágly nechtěli. Vyjedeme s ní do výšky 2000 m k jezeru Bâlea lac, které je výchozím bodem na další trasy po pohoří. Cesta trvala asi 12 minut.

 

Lanovka na Fagaraš

 

Bílý vodopád - (pohled z lanovky)

 

Jezero Bâlea lac (Bílé jezero) ve výšce 2000 m

 

        Když jsem viděla ostatní, jak mají lehké tenisky a ptají se průvodce, kolik si mají vzít sebou vody...no, to si Daniel asi užije:-). Jdeme tedy vlastní kratší trasu, s náma jde ještě jedna holka - ta se ale po chvíli vzdala myšlenky, že aspoň my dva jsme normální, a řekla že nikam nejde, otočila se, že jde zpátky do kempu...snad se s ní setkáme pak v hospodě.

 

Bílé jezero

 

K Bílému jezeru se dá vyjet i autem po tzv. Transfagarašské magistrále. Cestovat po ní je opravdu zážitkem, protože silnice je doslova nalepená na stěny horského masivu...

 

 

        Cesta byla moc hezká, protože hory jsou porostlé trávou, a ne samý kamení. Došli jsme ke krásnýmu jezírku, je napůl zamrzlé. Pak bylo trochu horší vyšplhat ten kopec nad jezírkem, protože to byla zas kamenná suť, museli jsme po čtyřech.

 

 

 

 

 

        A po tak namáhavým lezení, konečně poslední metr nahoru, a pak už se zas konečně narovnám a půjdu normálně  - a ejhle - překvapení - jak vylezu nahoru, hned zas koukám dolů hluboko do údolí - dolezli jsme na uzounký hřbet hor, úzký přesně tak akorát na tu cestičku, co po něm vede. Udělalo se mi nedobře. Pokračujeme dál...

 

 

 

 

         V 11:30 jsme úspěšně dorazili na vrchol Buteanu (2509 m), ostatní půjdou ještě o 30 m výš na nejvyšší vrchol Fagaraše - Moldoveanu (2544 m). Průvodce bude mít radost, prý ještě touhle trasou nešel, tak mu aspoň řekneme, jaký to tu je. Zpátky jdeme pro mě už strašně zdlooouuuhavou cestou.

 

Tady jsme pod vrcholem Buteanu, ještě musíme hodně nahoru:-)

 

A vrchol...

 

Pohled na  Fagaraš - z vrcholu

 

Pohled na Fagaraš - z vrcholu

Cetsa z vrcholu...

 

Jezero Capra

 

Pohled na vrchol Buteanu na cestě zpět...

 

Pohled na vrchol Buteanu...

 

Výhled přes jezero Capra na vrchol Negoiu (2535 m)

 

Vracíme se k Bílému jezeru

 

Tady se přijíždí k Bílému jezeru po....

 

...transfagarašské magistrále

 

Cesta od Bílého jezera do kempu, nad námi jede lanovka

 

Vodopád Bílá kaskáda

 

 

 

V 16:00 u kempu. No, byla to náročná tůra, jsem uchozená...

 

        Našli jsme kolegyni a jdeme do hospody na pivo si konečně sednout.  Po 19 hodině pro nás přijeli řidiči. Ještě jsme si koupili vody a pivo do zásoby. Pak jsme sjeli dolů na nějakou louku, kterou si vyhlídli řidiči, že se tam dá spát. Piva jsme dali do potůčku chladit. Tady dole je oproti horám krásný teplíčko, až skoro horko, zatímco nahoře v horách v podstatě mrzne, vždyť průměrná roční teplota na Fagaraši je -2°C.  Umyli jsme se v řece, udělala jsme večeři a relaxujeme. Mezitím nám uplavaly tři piva, tak snad si je dá někdo jiný:-), nevytáhnou "Plaváčka", ale lahev piva:-).

 

 

Pátek 3.8.

        Ráno pohodička, můžu si přispat, protože odjezd je až v 11 hodin, je horko. No, stejně jsem se probudila brzy, ale aspoň nikam hned nechvátáme.  V 11 tedy jedeme pro ostatní - asi hodinu jsme jeli po šílený prašný cestě, a po další půlhodině jsme je konečně našli. Všichni jsou pěkně zničení, Dan uznal, že jsme měli pravdu, když jsme mu říkali, že je má na přechod víc připravit. Někteří jedinci si tam šli jako na procházku po městském parčíku:-). Takže se šli všichni taky omýt do řeky a osvěžit se po náročném turistickém výkonu.

 

Ale dost odpočinku, hned zas sedáme do autobusu a  jedeme do města Sibiu.

Sibiu - bylo založeno před 800 lety jako řemeslnická osada. Dříve hlavní město německé menšiny v Rumunsku zušlechťovali po dlouhá staletí pracovití obyvatelé, kteří se věnovali především obchodu mezi Transylvánií a Valašskem. Protože se neustále báli často nepřátelského okolí, vystavěli v 15. století důmyslné opevnění se 40 věžemi, jehož zdi se na mnoha místech zachovaly. V centru si můžete prohlédnout mj. kupecké domy ze 16. a 17. století, barokní Brukenthalský palác, Železný (nebo také Lhářův) most, synagogu a řadu kostelů, včetně evangelické katedrály. V kryptě katedrály je uloženo tělo Drákulova syna - Mircey Špatného.

 

Prošli jsme si město, muzeum...

Pravoslavná katedrála

 

Budova radnice

 

Náměstí Sibiu

 

Bruckenthalský palác (muzeum)

 

Opevnění města

 

Radniční věž

 

Pohled z věže...

 

 

Most lhářů

 

Věž z mostu lhářů

 

Evangelická katedrála

 

 

         Koupili jsme si vody a víno na cestu domů, zítra už je totiž poslední den zájezdu. Ve směnárně jsme chtěli vyměnit peníze, ale když jsme tam přišli, visela tam nějaká cedulka - paní nám vysvětlila, že to je kvůli tomu, že nemá peníze. Naštěstí neměla jenom LEI, a my chceme měnit zpátky na DEM, takže nám LEI bez problémů vzala, dostali jsme 30 DEM. Je horko, jdeme opět do hospody, kam jinam:-).

 

        V 18:15 odjezd do kempu, asi jen 5 km. Tenhle kemp je už lepší, všude hospody, všude veselo, pěkný sprchy, jen ten trávník na stanování - hory doly. A po večeři jdeme - jak jinak - do hospody. Tam jsme byli cca do půlnoci. Tentokrát jsme seděli s řidičema a klábosili. Řidiči si stěžovali, že musí dodržovat svůj časový harmonogram. Musí jet 4+4 hodiny a pak půl hodiny přestávka, jsou naštvaní a pořád si stěžujou.

 

Sobota 4.8.

        Ráno odjíždíme v 8 hod. Jedeme na hrad Corvin v městěčku Hunedoara asi 130 km. V 10:30 hodinová prohlídka hradu.

Hunedoara (hrad Corvin) – samotné město může připomínat průmyslovou zástavbu s ocelovými konstrukcemi a obytnými bloky v sovětském stylu. Celkový dojem ale zcela mění dominanta tohoto města – korvínský hrad. Jde o největší rumunskou gotickou stavbu. Byl postaven ve 14. století, resp. vytesán do skály tureckými zajatci na místě bývalého římského opevnění. V polovině 15. století výrazně přispěl k obnově hradu uherský regent Iancu de Hunedoara (Jan Hunyadi) se svým synem Matyášem Korvínem. Do hradu je přístup veden přes dlouhý úzký most nad vodním příkopem. Celá stavba je zdobena množstvím věží i menších věžiček, avšak interiér je spíše prostý. Část hradních prostor dnes slouží jako muzeum.

 

 

Hrad Carvin

 

 

 

 

 

 

Pohled z hradu

 

 

Pak děláme pauzu na vaření 13-14 hod. Je příšerný horko a v autobuse je čím dál hůř. Ze všech leje pot.

 

        Po 17. hodině na hranicích do Maďarska, hrozný horko, hrozně kamionů i autobusů. Na první straně jsme strávili 1 hodinu, na druhý pak 3,5 hodiny až do 21:30. Hrůza děs. Odbavení přitom trvalo jen 30 min. Mezitím jsme pozorovali, jak prohlíží ostatí auta a autobusy. Vedle nás stojí auto, nějaký mladý pár, všechny dveře u auta otevřené, všechny věci na trávě a celníci mezi tím chodí a vše prohlíží. Dokonce jim ukázali na stan, oni ho museli celý vyndat z obalu, a ještě jim přikázali složit tyčky do sebe - no jako u blbejch.

 

        V 5:15 další hranice - Maďarsko-Slovensko. Ty jsme zvládli docela rychle. V 7:15 přijíždíme na hranice SR-ČR, tam jsme byli hotoví za 5 minut, a už jsme zase doma v ČR:-) V Brně vystoupilo část lidí, trochu prší. V 9:00 jsme zastavili u 9. křížů - řidiči mají hlad, tak my jsme si dali aspoň sýrový hamburgery. Po 21:30 jedeme domů....