MAROKO+ZÁPADNÍ SAHARA 5/2000 4.část

 

 

A pak hurá do mediny. Průvodce jde strašně rychle takže se občas někdo ztratí.

 

Typické uličky mediny...trhy, davy a vůně koření.

 

Taky jsme navštívili výrobnu koberců, kde zrovna děvčata tkali koberec. Šlo jim to docela rychle. O patro níž nás pak zavedli do předváděcí místnosti utkaných koberců. Nabídli nám mátový čaj, samozřejmě zase výborný, jsou v něm i lístky máty a hodně cukru. Všichni jsme se posadili a oni nám začali předvádět koberce. To byla nádhera, ale ceny šílený. Nás dva pak ještě zatáhli ještě do vedlejší místnosti a nabízeli nám zase jiný koberce. Zkoušeli jsme se vymlouvat, jako že se nám to nevejde do autobusu, že máme sebou málo peněz - na to reagovali tím, že tedy vymění koberec za mě. Naštěstí to pak vzdali, nám už stejně docházely výmluvy. Je to divný, když člověk neví, jak na co budou reagovat, nechtěli jsme je naštvat, tak jsme většinou dělali že nerozumíme. Ale bylo to jinak sympatický, jak byli uctiví a i ty koberce byly krásný.

 

 

Medresa

 

Zaouia Moulaye Idrisse II. (zakladatel Fésu) - jedna z nesvatějších budov ve městě. Mezi oddané stoupence Moulaye Idrisse II patří především ženy, které tu zapalují svíčky a kadidlo a pak se s posvátnou úctou dotýkají mosazné mříže, která se otvírá přímo do hrobky.

 

 

 

 

 

Medersa Attarine

 

 

 

 

 

Viděli jsme i koželužnu, z balkónu obchodu s koženým zbožím. Mezi kádě nás nepustili. To nám teda všichni záviděli, že jsme se mezi ně dostali v Marrákeši.

 

Tady na střechách suší už nabarvené kůže

 

V zadní části (světlé kádě) se kůže louhuje, vpředu se barví. Koželužna se moc neliší od své předchůdkyně ze 16.století.

 

 

 

 

Prodejna místních kožených výrobků.

 

 

Pak jsme ještě chtěli do obchodu s kořením, tak nás tam průvodce zavedl. To byla vůně! Ukazovali nám tam všechny možný koření všech vůní, vždy dali kolovat a přičichnout. Někomu dali specielní koření, aby si protáhli nos, když mají rýmu. A pomohlo to:-). Pak předváděli koření, kterým se malují ženy a předvedl to na mě. Pak nám ukazovali ještě vonné oleje, no to byly vůně! Nádhera! Ale byly dost drahé. Koupili jsme si směs 40-ti koření za 20DM. Je tam prý všechno typické koření Maroka.

 

 

Z mediny jsme vyšli ve 13:15. Byl to opravdu zážitek! Ota zaplatil průvodci 300DH.

 

Pak jedeme do kempu pro přívěs a pokračujeme směrem na Meknes, asi 65 km.

 

Meknes - další ze čtyř královských měst Maroka.

 

 

Tam máme rozchod 2 hodiny. Byli jsme v medrese, v muzeu Ismaila, tam bylo dobrovolné vstupné.

 

Chtěli jsme vyměnit marky, ale všude v bankách jsou šílený fronty a trvá jim to strašně dlouho. Vystáli jsme si tedy frontu, před náma řešili nějakou babču snad 10 minut, konečně se zadařilo a měníme. Pak jsme zašli nakoupit 7 vod, 6 chlebů (placky) a 2 bagety, protože tohle je zřejmě poslední šance nakoupit si jídlo na zpáteční cestu. No, jídlo, už se mi z toho zvedá žaludek, pořád placky chleba a sýr, a konzervy, fuj. Pak jsme narazili na stánek s pomerančovým džusem, dali jsme si 3x, jsou parádně studený, a dobrý!

 

Meknes

 

Náměstí Place El-Hédim - "Náměstí bourání a obnovy", jež kdysi soutěžilo s náměstím Djemaa El Fna v Marrákeši o status "nejživějšího místa v Maroku".

 

 

Bab el Kebir - největší palácový komplex Moulaye Ismaila.

 

Bab el-Kebir

 

Mauzoleum Moulaye Ismaila - jediná funkční svatyně v Maroku, kterou může navšívit i nemuslim.

 

 

 

 

Brána Bab el-Mansour

 

Bab el-Mansour - bohatá a zacovalá městská brána, architektonicky nejhodnotnější stavba v Meknesu.

 

 

Mešita

 

 

Po prohlídce města pokračujeme dál.

 

Zastávka - pohled na posvátné městečko Moulay Idriss.

 

Městečko Moulay Idriss má vyjímečnou polohu pod vrcholky pohoří Zerhoun. Bílé a okrové zdi domů kontrastují s tmavou barvou hor v pozadí. Je obklopeno háji olivovníků, pastvinami plných ovcí a koz a jen několik kilometrů od něj leží ruiny římského Volubilis. Uprostřed města jsou zelené střechy mešity, která je zasvěcena nejsvatějšímu muži marockých dějin.

Moulay Idriss se zde usadil v r. 788. Během tří let stačil založit města Moulay Idriss a Fes. Jeho syn Idriss II. založil dynastii, která po staletí vládla Maroku. V r. 791 by Moulay Idriss otráven a jeho hrob je nemuslimům přísně zapovězen.

Ještě na počátku 20. století nesměla noha nevěřícího do tohoto posvátného města vstoupit. V dnešní době již tento zákaz neplatí, ale přesto se traduje, že v Moulay Idriss nesmí bezvěrec zůstat přes noc.

 

 

 

V 16:45 odjíždíme na Volubilis - římské vykopávky. Tam 1,5 hod pauza.

Volubilis jsou nejpůsobivější ruiny, které Maroku zůstaly jako dědictví po Římanech. Je na seznamu UNESCO.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V 19:15 odjíždíme dál.

 

Tímto skončila naše návštěva Maroka a směřujeme na hranice do Španělska. Teď pojedeme, co to dá, a někde, kdoví kde, budeme spát. Po cestě jsme viděli, jak místní chlapík odklízí ze silnice mrtvé a zmrzačené ovečky, asi se tady něco semlelo.

 

Najednou po cestě slyšíme, že řidič opět něco začíná mumlat - předzvěst problému. Prohlásil, že se mu nechce řídit v noci, takže to "zabodnul" v devět hodin "někde", přes 200 km od Ceuty, kde je hraniční přechod do Španělska. Průvodci tedy nezbývalo nic jiného, než vše zas naplánovat podle řidiče. Řekl, že tedy ráno vyrazíme v 6:00 a tady se teď vyspíme. Je zase totální tma, takže opět nevíme, kde jsme. Spíme bez stanu, jen ve spacákach mezi nějakýma stromama či co.

 

 

 

Středa 7.6.

Ráno se nám vůbec nechce ze spacáků, jsou poněkud mokrý. Už ale pomalu vylézá slunce, takže se můžeme těšit na horký den. V 6:00 jsme všichni už v autobuse, řidič zase kvůli něčemu nadával, a vyrážíme v 6:15 směr marocká hranice.

 

Po sedmé hodině míjíme zříceniny Lixus - naší první zastávku v Maroku.

 

V 10:00 už jsme na marocké hranici. Vyplnili jsme opět pár papírků a čekáme. Do autobusu nám vlezl nějakej podivnej týpek s košíčkem a nabízí nám malinký i velký želvy na prodej. Z oken autobusu vidíme, jak přes hranice chodí ze Španělska do Maroka strašně lidí, jeden člověk za druhým, někteří běhají, někteří jsou pomalu. Hlavně babky s obrovskýma nákladama na zádech zabalené do velkých dek. Nebo třeba mají na zádech přivázaný stůl a s ním přechází hranice. No, to je bláznec.

 

Po půlhodině už jedeme dál, na španělskou stranu hranic. Vybírají si pasy. My si zatím posouváme čas o 2 hodiny. Po chvíli dostáváme pasy zpět a jedeme do centra města Ceuta.

 

Soubor:Ceuta (neutral).PNG

 

Ceuta - španělské autonomní město, na které si dělá nárok Maroko. Město často využívají Afričané pro ilegální migraci do EU. Město je chráněno před ilegálními přestupy dvěma vysokými ploty ( vysoké 3m a 8m), hlásiči pohybu, infračervenými kamerami i četnými hllídkami policie, ale s pochybnými výsledky. Při zesílené ochraně hranic došlo i ke smrtelným zraněním. Španělé zde vystavěli po roce 2005 třetí plot, ještě vyšší, aby zabránili snadnému přelézání uprchlíků na domácky vyrobených žebřících. Náklady na tento moderní plot se odhadují na 33 milionů EUR. Je to 11 km třímetrových souběžných plotů navýšených o ostnatý drát s pozorovatelnami a se silnicí, která se mezi nimi táhne. Obsahuje reflektory, hlukové a pohybové senzory a videokamery.

 

 

 

Máme pauzu na krátkou prohlídku města. Průvodce šel mezitím zjistit, kdy pojede nejbližší trajekt.

 

 

Sv Marie

 

Sídlo vojáků

 

 

Katedrála

 

Opevnění

 

 

 

 

 

 

Sraz máme ve 13:30, dozvídáme se, že trajekt jede ve 13:45, tak to máme teda co dělat. Rychle jedeme k trajektu. My jdeme na trajekt pěšky, autobus se řadí do fronty, tak snad se ještě na trajekt dostane. No, nakonec ho na trajekt pustili opravdu v poslední chvíli, auto za ním už nepustili, musí čekat na další trajekt. Obvyklé potíže řidiče při nájezdu na trajekt už nás ani nepřekvapujou. Hlavně že se sem dostal a pojede s náma. Trajekt vyrazil před druhou hodinou. Tak sbohem, Afriko!

 

 

 

 

 

Pohled na Gibraltar

 

 

Na pevninu jsme dorazili ve 14:45. Čekáme, až vyjede autobus, ale strašně to trvá. Nastupujeme až v 15:15 a jedeme směr Gibraltar. Pokud si chceme prohlídnout přístav Gibraltar, tak musíme přejet zas hranice. Na hranicích jsme se nějak zamotali, sice jsme je projeli, ale zase nás hned vrátili zpátky. Takhle jsme udělali dvě kolečka, je tu zmatek. Až se řidič vzteknul a zaparkoval na parkovišti na španělské straně s tím, že se odtud nehne. Takže bereme pasy a jdeme pěšky přes hranice do Gibraltaru.

 

 

Gibraltar - (často přezdívaný The Rock - skála) je zámořské území Británie. Jeho strategická poloha umožňuje kontrolovat Gibraltarskou úžinu, tj spojení mezi Středozemním mořem a Atlantikem. Španělsko ho bylo nuceno postoupit Británii v r. 1713.

 

Gibraltar má rozlohu 6,5 km2. Vápencová skála, na které se Gibraltar rozkládá má v nejvyšším bodě 426m. Na Gibraltaru není zdroj pitné vody, kromě sběru dešťové vody se dnes využívá k jejímu získání reverzní osmóza. Prostor je tak malý, že jediná silnice na Gibraltar se kříží s mezinárodním letištěm. Tato unikátní křižovatka je řízena běžnými semafory.

 

Na Gibraltaru se nachází také jediná evropská kolonie opic. tyto opice (Makak bezocasý), si místní velice hýčkají, mimo jiné i kvůli legendě, která tvrdí, že Gibraltar bude Britský, dokud opice zde budou žít. Následkem péče jsou opice vůči lidem značně drzé.

 

Gibraltarská skála byla obývána už od doby kamenné. Právě zde byla objevena první lebka neandrtálce. Maurové na skále postavili po roce 711 pevnost, z níž části se dochovaly dodnes.

 

Za 2.světové války bylo veškeré obyvatelstvo evakuováno a Gibraltar se opět změnil v pevnost a námořní základnu. Odsud Britové ovládali vstup so Středozemního moře a byli schopni zásobovat Maltu a Severní Afriku.

 

Ekonomika země je založena na turistice, obchodu a finančních službách. Na Gibraltaru je údajně zaregistrováno více firem, než má obyvatel. Gibraltar vydává svoje vlastní mince a bankovky - gibraltarskou libru, ale lze tu platit i britskou librou.

 

 

 

Na prohlídku města máme 4 hodiny. Všichni jdou za Otou do města. My se pokusíme sehnat taxi, dělají tady okružní jízdy se zastávkama na památkach a zajímavostech Gibraltaru. Pojede s náma ještě Standa, aby nás bylo víc, platí se za celý auto. Taxi jsme úspěšně našli, ale řidič chce 42L za všechny tři. To je tedy dost. Ale v ceně jsou prý i vstupy do všech navštívených objektů, cesta by měla trvat asi 100 minut. Řekla jsem mu, že tedy ještě počkáme na další turisty, on nám ale nabídl, že nás sveze zdarma do města, tam že bychom mohli někoho dalšího nabrat, aby to vyšlo levněji. Chvíli čekal, popojížděl, a sháněl někoho, ale nesehnal, protože prý v tuto dobu už se všichni zase vrací do Španělska. Je 16:30. Pak už byl nervózní a řekl nám, že nám dá teda cenu, jakobysme byli čtyři, což je 39L celkem. Každá libra dobrá. Standa chvíli váhal, ale jede s náma. Řidič jel rychle jako šílenec, ale okruh byl nádherný. Nejdřív povídal o Gibraltaru, že tam nejsou žádní nezaměstnaní, apod.

 

Dělali jsme různé zastávky - např. děla, jedno byla takový obrovský, náboj do něj váží 750 kg. Byli jsme na vyhlídce, ukazoval nám vodní nádrž, kam se vejde až 7 milionů litrů vody, ohřívá se sluneční energií.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nahoře na skále

 

 

cíp - Afriky

 

 

Jdeme k jižní pevnosti (náš druhý řidič)

 

Viděli jsme opět i opičky - taxikář jenom zamlaskal a už nám seděli na rameni. To bylo divný:-). Žije tu prý 3000 opic, asi 6 opičích rodin. Jedno dělo na gibraltarské skále prý dostřelí až 25 km. Navštívili jsme nádherný jeskyně. Ukázal nám gibraltarský peníze - mají i mince s opičkou a delfínkama. Projížděli jsme pěkně strmý a úzký silničky a stoupání a klesání neuvěřitelnou rychlostí. Byli jsme na pevnosti, část dnes slouží jako vězení.

 

Řidič říkal, že tu natáčeli Jamese Bonda a že projel tyhle zatáčky v jednom úseku za 1 minutu. No to je nemožné!:-). Viděli jsme maják na konci světa., místo, kde měl Herkules nohu, když překročil Gibraltar.

 

Makak bezocasý

 

 

kasematy

 

 

 

Pohled přes hřbitov do Španělska

 

 

Pevnost

 

Pak taxikář zastavil dole ve městě, řekl "finish", už máme za sebou 2 hodiny jízdy. To to uteklo rychle.

 

Jdeme do města - muzeum Gibraltar zavřený, katolický kostel, protestantský kostel, královská kaple.

 

 

 

 

 

Katedrála

 

Muzeum

 

 

 

Kaple

 

 

 

 

 

 

A je čas jít zpátky k autobusu. K celnici jsme naštěstí trefili dobře. Po cestě k ní vidíme přistávací plochu pro letadla, která vede přes silnici.

 

Celnici jsme prošli hladce, ale chtěli jsme aby nám dali razítko, protože mají hezký a protože všude razítka sbíráme, byla by škoda zrovna tady nemít. Tak jsme se ještě vrátili zpátky přes celnici, a poprosili o něj. Celník se usmál, měl vyloženě radost, prý razítka dávají spíš jen když ho někdo chce, tak nám vyfiknul pěkně pečlivě razítko do pasu, ještě se tam k němu podepsal.

 

A čekáme na autobus, na parkovišti bohužel není, tak nevím, kam jel. Přijel něco po osmé a jedeme. Cestou pauza 3/4 hod na pobřeží na uvaření večeře do 21:30. V autobuse jsme museli ještě vyřešit velký problém, kam rozlít krabicové víno...druhý řidič vytáhl kalíšky a už to tady lítá. Je to místní víno a je výborný.

 

 

Čtvrtek 8.6.

Ráno kolem druhé hodiny jsme dorazili k Alhambře. Jelikož jsme nestihli prohlídku při cestě do Maroka, nechali jsme to na zpáteční cestu. Rozložili jsme si spacáky přímo na zdejším parkovišti. To budou lidi po ránu koukat.

 

Pak jsme se probrali asi v 6:30.V klidu ležíme dál, Ota se šel něco před osmou hodinou podívat, kdy otevírají. Přišel s tím, že je otevřeno už od osmi a že už se tam začínají shromažďovat lidi. Rychle jsme tedy sklidili spacáky a jdeme tam. Vstupné je 1000 peset. Už teď je tady šíleně turistů, co se tady musí asi odehrávat odpoledne! Nejvíc jsou tady asi Japonci.

 

Alhambra je samozřejmě pěkná, zahrady nádherný, ale protože je odjezd až ve 12:30, nevím, jeslti tady vydržím chodit tak dlouho. Po hodině už toho mam "plný kecky". Turisti se navíc šíleně množí, asi nás ušlapou...já chci domůůů...nebo do pouště, to je jedno, hlavně se tady neprodírat mezi turistama. i když je to tady krásný...

 

 

 

 

 

Pevnost

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pohled na město Granada z Alhambry

 

 

 

Tak a konečně k autobusu. Odjezd. Pojedeme domů 3500 km, dvě pauzy, osmihodinovky asi, k tomu.

 

V 15:30 pauza na pumpě, chtěli jsme si koupit to dobrý víno, ale nemají ho tu, tak příště.

 

20:45 hodinová pauza na večeři. V 1:20 další zastávka u pumpy, ale je noc a prodavač na pumpě se zamknul a nikoho nepustil dovnitř, asi se nás bál:-). Ve 3:30 hranice s Francií. Pár lidí si jde vyměnit peníze. Venku před směnárnou někdo našel 100frankovku, koupíme si za ní něco společně, třeba víno:-).

 

Po dalších dvou hodinách jízdy jsme dorazili někam k pláži, kde bychom měli strávit 8 hodin - povinnou pauzu pro řidiče. Teď je 6 hod, takže až do dvou. Chvíli trvalo, než jsme zaparkovali. Je to kus od města Frontignan na jihu Francie. Vzali jsme si karimatky, plavky, vodu a jdeme na pláž. Zatim je docela zima, tak jsme si lehli v bundách a spíme.

 

V 9:30 začalo vylézat slunce. Voda v moři je dost studená, tam asi nevlezu. Někteří otužilci tam už vlezli, brrr. Já jsem se tam pokusila vlézt po jedenácté, ale je to ledárna. Slunce pálí čím dál víc, ani tady není kde se schovat. A to je odjezd až ve 14:30. Po pláži sbírám mušličky, je jich tady hodně. Mám už z toho minibusu strašně oteklý nohy, přece jen jedeme teď v kuse skoro 17 hodin celou dobu jsme měli několikahodinové přesuny.

 

Nakonec těch 8 hodin uteklo strašně rychle. Ve 14:30 jedeme. Jsme všichni pěkně připálení, ale běda těm, kteří na pláži usnuli a byli svlečení - jsou silně spálení od slunce. Ale fakt hodně. Někteří spali tvrdě, protože jsme pili víno za tu nalezenou 100-frankovku a v tom horku a po takové cestě stačí málo:-). Sice lezlo hodně do hlavy, ale bylo výborný a osvěžující.

 

A vyrážíme domů. Pokud se nic nestane, dorazíme do Plzně bez další osmihodinovky. Začíná se projevovat spálení od slunce, čím dál tím víc. Je slyšet hekání a zoufání:-). Ve 20:15 hodinová pauza na jídlo. Všichni se mažou Panthenolaem jako o život. Berou paralen, ale až poté, co dokoluje Sangrie a Fernet. Je to drsný...do poslední chvíle:-).

 

 

Sobota 10.6.

V 5:15 pauza 80 km před Norimberkem. Na hranicích v 8:30 - 9:30. Moje nohy pořád natékají víc a víc, cítím v nich strašný tlak, jakoby mi chtěla kůže prasknout. A ještě navíc jsou spálený od slunce. V Plzni okolo 10:00 hod. A domů. Doma si okamžitě chladím nohy, nemůžu ani chodit, jak mi bolí. Teď už si myslím, že mi fakt musí prasknout. Ale je to pohoda, že si můžu sednout a relaxovat... Chladím ještě i druhý den, je to pořád nepříjemný, snad to brzy splaskne...