ZAKARPATSKÁ UKRAJINA 7/2000
ZAKARPATSKÁ UKRAJINA 7/2000 1.část
21.7. - 30.7.
Pátek 21.7.
Ve 13:00 vyrážíme do Prahy na Černý Most, kde máme v 15:00 sraz, v 17:00 odjezd. Čekáme, postupně přibývají další a další lidi. V 16:45 přijela karosa, jeden řidič, a průvodkyně. Jedna dvojice chybí. V Hradci Králové pak nastupuje druhý průvodce - Honza, a ještě pár lidí. Chybějící dvojice pořád nikde. Je to docela problém, protože průvodce má jejich pasy. V Pardubicích ještě nastupují další lidi a konečně i zmatená dvojice. Dostali jsme naše pasy, ty jsme cestovce posílali kvůli vízu. S vízem prý měli problémy, protože si v Praze řekli o 500Kč/jednoho víc. Se zavedením víz vše podražilo, např. zájezd do Pobaltí prý letos stojí o 3500 Kč víc jen kvůli vízu. No, to je síla, tak to jsme to stihli dobře bez víza, když jsme tam byli loni. Ve 22:00 hod v Olomouci ještě přibíráme jednu dvojici a už jsme kompletní. V autobuse je strašná zima.
Sobota 22.7.
Ve 4:00 zastávka u motorestu Salaš Patria na Slovensku. Dala jsem si čaj, protože jsem fakt zmrzlá. Do motorestu jsme vešli za tmy, a vyšli za světla. Jedeme dál v 5:00. Řidič konečně zatopil, takže už je to tady lepší. V 7:00 další zastávka u pumpy. Průvodce Honza říká "Tak jak jsem vás pozoroval na pumpě, koukám, že máme v zájezdu opět samé alkoholiky jako loni. Loni se mi tam všichni opili, že je Ukrajinci odváželi na žebřiňáku. Tak jen doufám, že to letos bude klidnější."
V 7:30 na hranicích s Ukrajinou. Na slovenské straně si jdeme s pasem pro razítko. Na ukrajinské straně musíme dát všechny větší zavazadla projet rentgenem. Měníme si peníze, 70 DEM a dostáváme 168 Hřiven. Na hranicích jsme úplně sami, prý jsme tady první autobus od zavedení víz. Jedeme dál v 9:00.
A přijíždíme do Užhorodu. UŽHOROD - leží přímo u hranic se Slovenskem. Je centrem Zakarpatské oblasti, je nejzápadnější, ale také nejmenší oblastní metropolí na Ukrajině. Dominantou je Užhorodský hrad, stojící na 30 m vysoké sopečné vyvýšenině, dnes muzeum. Nedaleko je skanzen lidové architektury. Dále je zde římskokatolická katedrála se dvěma věžemi (r.1646), a užhorodská synagoga.
Parkujeme a jdeme s průvodcem do města. Navštívili jsme hrad - v něm expozice hudebních nástrojů a příroda, skanzen, muzeum, synagogu, pionýrskou železnici.
Ve skanzenu jsme si koupili malovanou píšťalku u jedný bábušky. Pak jsme zašli na tržnici. Jedna bábuška tady sedí a má před sebou ceduli "chlazené pivo", já ale žádný nevidim, tak se ptáme a ona se zvedla, oetvřela sud, na kterým seděla a v něm měla ve vodě piva. Sranda:-).
Římskokatolická katedrála
Skanzen lidové architektury
Hrad
Synagoga
Pionýrská železnice
Ve 14:45 odjíždíme a v 17:00 dorážíme na tábořiště, kde budeme spát. Tábořiště...no, louka mezi lesy. Postavili jsme stan, udělala jsem večeři a pak nám průvodce řekl celý plán trasy. Taky nám řekl, že nová podmínka, abychom dostali vízum a bylo platné je, že musíme alespoň jednu noc strávit v hotelu. Proto musela cestovka upravit trasu a plán a vybrali hotel v Užhorodu na zpáteční cestě, což ale znamená, že příjezd zpět bude až v neděli v noci, místo neděle brzy ráno. Bude se prý snažit to tlačit, abychom přijeli co nejdřív, ale moc s tím nenadělá. No tak to je špatný. Jestli přijedem v noci, vlak z Prahy jede ve 22 hod a pak až v 5 hod ráno. No, ale to je ještě daleko:-). Šli jsme spát až pozdě, protože jsme kecali s průvdcem a seděli u táboráku.
Neděle 23.7.
Ráno vstávám v 6:15, odjezd je v 7:15. V noci několikrát pršelo, takže stan máme mokrý. Dnes nás čeká celodenní túra na polonině Boržava.
POLONINA BORŽAVA - poloniny jsou pastviny na vrcholech a hřebenech hor. Tradice pastevectví na nich je prastará a zachovala se až do dnešní doby. Boržava nepatří k největšímpoloninám, ale je považována za jednu z nejkrásnějších. Výchozím bodem pro přechod je městečko Volovecnebo vesnice Huklivij, nejvyšším bódem je Velkij verch ( 1 598 m ).
Takže si balíme baťůžek. Někteří půjdou jen na vrchol Velký vrch, my půjdeme dál po hřebeni. Vycházíme v 9:15. Všichni stoupáme na vrchol Velký vrch, kam jsme dorazili v 11:30. Pak jsme se rozdělili a pokračujeme po hřebeni poloniny dál, až na konec. Někteří šli rovnou dolů do vesnice. Na polonině je hodně borůvčího. Přechod je docela zabíračka, pořád nějaké kopce. Nahoře chvílema pršelo, na dalším vrcholu jsme byli už docela v mlze a byl navíc šílený vítr.
Velký vrch je označen kovovou čtyřnožkou
Už jsme se těšili dolů do vesnice Rička, sraz je v tamní hospodě a už máme všichni velkou žízeň. Po 1100 m převýšení a 23 km náročné cesty se není čemu divit. Cesta dolů do vesnice ale není tak skvělá, protože tady nemají moc silnic, jenom bahnitý cesty, takže jdeme už jen bahnem a ani není kam uhnout. Jsme z toho všichni pořádně unavení a zabahněný. Do hospody jsem dorazila až chvíli po Luďovi v 16:30, po mě ještě šlo hodně lidí.
Takže sedmohodinová túra a všichni se neskutečně těší na pivo, máme úplně "vyschlo" v puse. Hospoda je hrozná, a točí tady Kalušskoe pivo. Všichni hned objednáváme, (je nás tady zatim 6), bábuška má radost, že má kšeft. Ale když se někteří napili, okamžitě to začali prskat, že je hnusný. Když jsem se na pivo podívala, dokonce v něm něco plavalo. Fuuuj. A na chuť je spíš takový nakyslý hnusný. Ani taková žízeň mi nestojí za to, abych tohle pila. Ale zas to byla aspoň sranda a každému dalšímu příchozímu jsme hlásili, že tady mají "kalužskoe pivo", které je opravdu asi z kaluží. Za mslým pultem vidíme poprvé dřevěné kuličkové počítadlo - sčot - čili pokladnu:-).
Ostatní místní, co tady sedí pijou ve velkém vodku a smějou se nám. Dali jsme si pak na zapití lahvový pivo Oboloň, pro kolegu ze zájezdu jsme koupili štamprdli vodky, takže 3 vodky (za 3,2 Hřivny, to je asi 25 Kč za tři vodky!). No to jsou ceny, to je tady snad levnější než chleba:-). Babička byla hrozně milá, ochotná, udělali bychom jí větší kšeft, ale kombinace horského vzduchu a vodky dělají své... Nějak jsme tady všichni seděli a nemohli se zvednout:-). Průvodce si sem musel pro nás dojít a vyzvednout si nás u stolu.
Teď nás čeká přejezd do Národního Parku Siněvir, kde budeme stanovat. Přijíždíme do Siněviru. Na tábořišti je pramen pitné vody, což je dobrý. Opláchli jsme se v potoce, nabrala jsem vodu z pramene a udělala večeři. Uleháme ve 21:30 a okamžitě jsme "tuhý"...
Pondělí 24.7.
Budíček po 7 hodině. Nemusíme sklízet stany, bude nám je hlídat řidič. Jdeme na ranní túru a měli bychom se vrátit do oběda, pak sklidíme stany, a popojedeme zas někam dál. Dnes nás čeká taky návštěva koliba a pak budeme spát zas tady. Na túru vyrážíme v 8 hodin. Je to tady hezký, šumí potok, všude lesy, louky kvalitně posečený Mauntfieldem (jak říká Honza místním kravám). V 9:30 jsme dorazili v lese k Muzeu vorařství, které loni na podzim zčásti bohužel strhla velká voda. Ve "zbytku" budovy je expozice, vše o vorech. Nad muzeem ukázka, kudy se posílaly klády - jako v Pyšné princezně. Je to sympatický malinký muzeum.
Vyrážíme na túru...
Muzeum vorařství
Pak jdeme zpět do tábořiště, chvílema prší, chvílema svítí slunce. Dorazili jsme v 10:45. Ohřívám oběd. Odjíždíme opět ve 12:30. Sklízení stanu přesně vyšlo na ten největší déšť. No, a teď v to lijáku bychom měli jít zas na túru na jezero. Uvidíme... A jdeme se podívat na Siněvirské jezero. Jde se okolo slibované koliby, kam se potom vrátíme. Honza tam rovnou zůstal i s řidičem, aby nám objednal šašlik.
Koliba
My jdeme asi 1 km do kopce. Siněvirské jezero je nádherný, celý jsme si ho obešli. Pak jdeme zpátky do koliby, protože prší.
Jezero Siněvir je největší a nejvýše položené (980 m) horské jezero na Ukrajině. To zde podle pověsti vyplakala krásná dívka Siň, když se dozvěděla, že její rosiče nechali zabít jejího milého - chudého chlapce jménem Vir, protože nepřáli jejich lásce. Zbytek mohyly z Virova hrobu tvoří ostrůvek uprostřed jezera.
Totem - socha Sině a Vira
Dorazili jsme tam asi ve 14:30. Cestou jsme viděli vůz tažený koňmi, ale vůz měl na kolech pneumatiky z normálního osobáku, prý tady takhle jezdí skoro všichni s takovou úpravou:-). Šašliky jsou už objednaný, Honzovi se nějak lesknou oči - sedí s řidičem u vodky. Což je minimálně divný, protože řidič musí ještě řídit:-). Koliba je nádherná, uprostřed je ohniště, všechno okolo je ze dřeva. Šašliky už se opékají na ohýnku a pořádně lákavě to tady voní !!! Dali jsme si pivo, o to víc se nám sbíhají sliny na maso. Dělali je asi půl hodiny, pak je ale roznesli na druhé straně, takže si musíme počkat na druhou várku.
Mezitím jsme pili pivo, pak jsme koupili i vodku, tady to jinak nejde:-) U stolu s námi sedí jeden mladý pár. Ona šla na záchod, a cestou bohužel přišla do cesty řidiči, který jí hned odchytil, že si s ním musí dát vodku a byl neúprosný. Byla pryč pěkně dlouho a jelikož její partner nám říkal, že ona moc nepije, hned jsme věděli, že to nebude dobrý:-). Pak jí přivedl řidič, který už sotva chodí. Ona jen co si sedla, tak sjela pod stůl a usnula. Zrovna když nám přinesli šašlik.
Honza zas shání nějakého kamaráda Kolju, se kterým se tady seznámil asi loni a přivezl mu z Čech pro jeho syna kolo. A všichni jsou na mol. Šašlik je strašně dobrej, je to vepřový špíz dělaný na ohni, polévané pivem, k tomu přinesli salát z okurek a rajčat. V 17 hod má být odjezd na tábořiště. Odjezd se samozřejmě postupně odkládá. Konala se "záchranná akce" naší spolusedící, která pořád ještě spí pod stolem. Kluci jí vynesli ven na karimatku, je úplně mrtvá, chudák. Naštěstí se aspoň vyzvracela. Řidič - bez komentáře, nevim, kdo bude řídit. Asi v půl sedmé Hozna opravdu našel Kolju, předal mu kolo a navíc s ním domuvil, že budeme spát u něj v ubytovně, což je asi 200 m odtud. Řídit asi bude jeden pán ze zájezdu, prý jezdí s náklaďákem. Už seděl za volantem, když se přihnal řidič a vyhnal ho, že pojede sám. Než ale všichni nastoupili, skoro usnul na volantu. A jedeme. Řidič ujel asi 50 m, zastavil, a před zraky místních postávajících u silnice, vystoupil z autobusu, vyzvracel se, zase nastoupil jako hrdina, a se slovy "a můžem ject dál" pokračoval v jízdě. No sranda. Ti místní nechápali:-).
V ubytovně budeme spát v jedné místnosti, někteří si raději postavili stany venku na zahradě. Na to, kolik je hodin (něco před půl osmou), se tady potácí strašně opilých. No prostě to bylo náročný:-). Na ubytovně jsou dvě patra, na každém je jeden záchod vždy na nějakém pokoji. My jsme ještě koupili vodku a kecali jsme s Honzou dlouho do noci. Nevim jak a kdy jsme si šli lehnout, ale ráno bylo strašně krutý.
Úterý 25.7.
Budíček v 6:15, je nám zle a rozhodně nejsme sami. Někde se povalují lahve od vodky. Všichni hledají průvodce, někam se ztratil. Našla jsem ho nakonec v patře v pokoji 206, kam jsem v noci chodila na záchod. Byl přikrytý matrací,kterou vyndal z postele...no strašný pohled. Musela jsem ho vzbudit, pak na něj ještě přišli ostatní a ti ho skoro vytáhli z postele. Ale za chvíli byl připravený a začal zase organizovat. A vyrážíme. Autobus se strašně houpe, všem je úplně jedno, kam zrovna jedeme. V 7:45 pauza, tentokrát ne na památky, ale na zvracení. To využilo asi 5 lidí. Pak další pauza - Černovac - kostelík. Někteří ho ale vynechali a radši spí v autobuse.
Průvodce i řidič vypadají kupodivu v pohodě, asi léta praxe. Pak jsme dorazili do Koločavy.
KOLOČAVA - vesnice na levém břehu řeky Terebla. Proslula především jako rodiště obávaného loupežníka a hrdiny literárního díla Ivana Olbrachta - Nikola Šuhaj Loupežník. Na místním hřbitově se nachází Nikolův hrob, náležitě oddělený od ostatních (slušných) nebožtíků. V místní škole se nachází muzeum, kde je umístěna výstava s exponáty, připomínající příslušnost bývalé Podkarpatské Rusi k Československu, literárání dílo Ivana Olbrachta a dřívější život obyvatel Koločavy. Další zajímavostí je dřevěný kostel ze 17. století, který za komunismu sloužil jako muzeum ateismu (což je šílený paradox!). Vedle kostelíku jsou tři hroby, z nichž dva patří českým četníkům, které zastřelil Nikola Šuhaj v roce 1921. Dnes zde žije asi 5000 obyvatel
Podívali jsme se na kostelík, pak jsme zaparkovali v areálu místní školy a jdeme do ní, do muzea Ivana Olbrachta. Škola je veliká, je tu velký hřiště, prostory venku, no hezký. Škola je asi pro 500 žáků, ale nemají tady záchody, jen pár kadibudek. A ty jsou - no, "špinavý" je hodně slabý slovo. Poté jsme se vydali na místní hřbitov, kde má hrob Nikola Šuhaj.
Hroby čs četníků
Škola
Připravení na všechno
Muzeum Ivana Olbrachta ve škole
Nikola šuhaj loupežník (ne ta babička, ta socha)
Hrob Nikoly Šuhaje
Na místním trhu jsme koupili chleby. Je nám pořád divně, chtělo by to pivo pro vyrovnání hladiny v krvi:-). Zašli jsme tedy do místního krámku. Luďa kouká na láhev "оцет" se slovy, že to bude asi silný pivo, no ještě že jsem mu včas zabránila to pít:-). V krámku mají skoro prázdný regály, ale piva a vodky tady mají dost. Koupili jsme si tedy pivo Oboloň. Zeptala jsme se na záchody, ale bábuška mě poslala do školních kadibudek. No to nehrozí. Jsme zvyklá na hrozný podmínky, ale kadibudky jsou opravdu samý h...
Tak tohle je obchod...je to hrozná představa, jak tady asi žijou, přesto jsou všichni usměvaví a velmi pohostinní.
I na druhý pohled je obchod prázdný:-)
Prodavačka si stěžovala, jak se tam mají špatně. Pracuje jen 14 dní v měsíci, protože se musí střídat ještě s jinou paní, a ze těch 14 dní bere 10 USD. Nemůže si dovolit ani to pivo, protože to je pro ní drahý. Kupuje jen mouku, cukr, atp. U školy se objevil další čeký zájezd od CK Adventura, což je taky poznávací CK, ale ti jsou střízliví:-). V 11:30 odjezd.
Po cestě zastávka v Zolotarevie.
Dále Sokirnica kostel.
Nový kostel
Potom stavíme u sev. Dílové. Je to údajný geografický střed Evropy. Tedy jeden z mnoha. Jeden údajný střed se nachází v Litvě, další je snad někde na východním Slovensku. Dejme tomu, že se ta východní Evropská hranice asi těžko hledá.
Pak další zastávka - Jasiňa. Tam je kostel, který je dokonce zapsaný v UNESCO. Tam jsme šli po závěsném mostě,který se příšerně houpal, pak se s náma houpala i zem. Fuj.
Jasiňa - za první republiky to bývalo její nejvýchodnější město, z Prahy sem jezdil vlak a také se říkávalo "Od Jasini do Aše, republika je naše". Jasiňa není nijak zajímavá, po silnicích se prohání staré Lady i koňské povozy. Jen dřevěný huculský kostel se zvonicí a krásnou výzdobou stojí určitě za návštěvu. Huculové (my známe spíš huculské koně) tvořili, či dodnes tvoří, jednu ze skupin Rusínů. Rusíni tvoří svébytný, avšak neuznaný národ, který nikdy neměl slastní stát a nejvíc se mu přiblížil asi právě ve společné republice s Čechy a Slováky. Rusínský jazyk míchá prvky Slovenštiny, Ukrajinštiny i dalších jazyků, podle toho, ve které zemi Rusíni žijí. Jistorický původ mají právě zde na Zakarpatské Ukrajině, kde jich žilo asi milion. Sovětský režim jim však značně pustil žilou a ani současná Ukrajina jejich existenci neuznává, dnes jich hodně žije v Americe.
Jasiňa je veliký a dlouhý městečko. Po prohlídce jdeme na druhou stranu města, tam si balíme věci na přechod masívu Černé Hory a najímáme si náklaďák, který nás sveze do kempu, kde budeme spát. Za jízdu chtějí po dvou dolarech. Od Honzy si půjčujeme mapu. Jedeme na korbě náklaďáku, k bráně do Národního parku, kde Honza platí za přechod, za stanování .... trvalo to strašně dlouho. A jdeme, teď už pěšky.
Do kempu dorážíme v 19:30. Jsou tady chatky po čtyřech - čtyři tvrdý palandy sbitý z prken. Mezi chatkama pobíhají koně. Někde tady má být i pramen s pitnou vodou, ten jsem ale nenašla, protože se v lese strašně rychle setmělo. Je 21:00 hod. Dělám večeři, jíme a relaxujeme. Ráno prý vycházíme v 6:00 hod. Na chatce spíme s jedním učitelem. Spalo se doccela dobře, i když byla zima - musíme mít otevřený okno, protože ty výpary...