ÚVODNÍ STRÁNKA > ZAKARPATSKÁ UKRAJINA 7/2000 2.část

ZAKARPATSKÁ UKRAJINA 7/2000 2.část

Středa 26.7.

Ráno opravdu budíček v 5 hodin. Hrůza. Už je teda světlo, ale nechce se nám vstávat. Ale musíme. Na celý výstup nás jde 25 lidí. V 6 hodin vyrážíme a hned pořádný výšlap do kopce. A protože máme bágly na zádech, je to náročný. Musíme nést i stan a spacáky. Okamžitě jsme se zapotili. A pořád do kopce... A pořád... Jdeme loukou a lesem. Po cestě jsou sem tam pramínky s čistou vodou, což je výborný. Pauzy moc nemáme, občas se zastavíme, když čekáme na ostatní a jde se dál.

Černohorský masív - nejvyšší hřeben nejen Zakarpatské oblasti, ale celé Ukrajiny. Má dva vrcholy - Hoverla (2 061 m), která je zároveň nejvyšší horou Ukrajiny, a druhý vrchol Pop Ivan ( 2 022 m). Na vrcholku Hoverly stojí vysoký kříž a památník. Hřeben, který pokračuje od Hoverly k Černé Hoře, tvořil kdysi polsko-československou hranici a dodnes se tu zachovaly i hraniční patníky s označením "P" a "CS". Úsek z Hoverly na Pop Ivan měří asi 18 km.

Na vrchol (Hoverla - 2061m) jsem dorazila v 10 hodin, byla jsem tam šestá.

hraniční kameny, označující hranici ČSR a Polska jsou na hřebeni dodnes.

Je mlha, vůbec nic neni vidět. Jdeme hned raději dolů, řekla bych až odevzdaně. Občas foukne vítr tak silně, že nás to metá do stran, vypadá to na déšť. Ve 12:30 hodinku pauza na sváču-oběd v závětří.

Do místa stanování jsme dorazili v 15:00, já jsem úplně vyřízená. Stavíme stan kousek od horského jezírka, jsme aspoň trochu mimo vítr. Po obloze strašně rychle plujou mraky, mezi nimi prosvítá slunce. Ještě, že jsme byli tak aktivní a hned jsme postavili stan, protože během chvilky se zas zatáhlo a začala pořádná horská bouřka a strašný slejvák. Pak jsme dostali pořádnou dávku krup, velkých, převelikých... Trochu jsme nachytali do ešusu na polívku. Ostatní taky chytají kroupy. Stan to kupodivu vydržel.

Chytám vodu do ěšusu:-)

Kolem nás je teď úplně bílo. Když přestalo pršet, šli jsme do potůčku pro vodu na čaj, nebe je pořád šedivý, tak raději chvátáme zpátky. Honza nám ještě popsal zítřejší cestu - půjdeme o něco dál, než bylo v plánu, takže v pátek už půjdeme asi jen hodinu k autobusu. Pak začalo opět pršet. Naše stěny stanu se náhle staly mokrými, pod stanem jezero, šílenej vítr...krupobití...horor. Celou dobu jsme dělali všechno možný, abychom "nás zachránili", dali jsme zátěže do kapes ve stanu, aby se stěny nelepily na ty vnější.... Asi po 1,5 hodině přestalo trochu pršet a Luďa vyběhl ven rychle zafixovat a zpevnit zadní stěnu. Ostatní taky zachraňují, co se dá. Ozývaly se zoufalé výkřiky: "Mě je zima!", "My máme extrém stan, venku sucho, uvnitř mokro", "My už taky vylejváme vodu!", "Jdeme někomu ukrást kolíky, máme jich málo".... Je 20 hod a zase prší hodně a je strašně zataženo. Raději si jdeme lehnout, snad nás to nevytopí a neodfoukne. Noc byla studená, hlavně kvůli ledové vodě pod stanem. Mám zmrzlý nohy.

Čtvrtek 27.7.

Budíček v 6:45. Dnešní pochoďák by měl být celkem nenáročný, čeká nás jen výstup na Pop Ivan a sestup z hor. Vůbec se mi nechce ze spacáku, protože venku prší, je strašná zima a navíc je venku taková mlha, že je vidět asi jen na 10 kroků. Malých kroků:-). Dali jsme si k snídani chleba se sýrem. Balíme naprosto mokrý stan, vyrážíme v 8 hodin. Nejprve si musíme vystoupat kopeček k cestě, který jsme včera slezli dolů, abychom byli aspoň trochu v závětří. Fouká vítr, mlha, jsme mokrý a zmrzlý.

A pořád jdeme a jdeme. Musíme se držet spolu, aby se nikdo v tý mlze neztratil. Děláme jen krátké pauzy, když vždy čekáme na posledního, nikomu se tady nechce být moc dlouho. Na Pop Ivan prý nepůjdeme, protože to v tý mlze nemá cenu. Ale Luďa prohlásil, že tam chce. Je to obdivuhodný muž! Průvodce řekl, že tedy na něj počká dole a že si tam půjde na vlastní nebezpečí sám, že to je na zlomení nohy, neboť je tam velké suťové kamenné pole. A jdeme opět mlhou, smetáni větrem sem tam. Pak průvodce řek, jestli uvidíme cestu doprava, abychom na něj zavolali. A jdeme....

Po nějaké době se zase průvodce zastavil, že je to nějaký divný, že jdeme už nějak dlouho a že už asi stoupáme na Pop Ivan. Takže jsme tam nakonec stejně šli všichni. Nahoru to ještě šlo, teda až na tu mlhu, vítr a zimu. Už nám totiž do vrcholu moc nechybělo, ani jsme to nevěděli:-). Nahoře byla tak hustá bílá mlha, že jsme sotva viděli zdejší budovu.

Budova byla postavena v roce 1936-38 jako meteorologická stanice a patřila Polsku. V současné době budova chátrá. Místní této stavbě říkají "Bílý slon", to proto, že pohled na zasněženou budovu připomíná slona.

Takhle vypadá Pop Ivan za pěkného počasí:-) (Zdroj Wikipedie)

Zpátky z vrcholu se šlo ale po těch strašných kamenech, a ty pěkně klouzaly. Fuj. to bylo hrozný. A zase jdeme...a jdeme...jsem úplně "turch" od deště a mlhy. Ve 13:15 jsme došli k nějaký salaši, kde nám ukazovali, jak se dojí ovce. Tyjo, žijou tady úplně o samotě, to bych nemohla.

A zase jdeme. Pak nás čekal šílený půlhodinový strmý sestup po blátivý cestě, strašně to klouže. Pak už se konečně ocitáme na normální cestě. Odtud nás čeká asi ještě 2,5 hodiny do tábořiště. Dali jsme po cestě pauzu na jídlo, protože jsme dnes ještě pořádně nejedli, jak jsme chvátali z hor. Udělala jsem čínskou polívku. Svítí slunce. Po cestě pak chvílema pršelo, ke konci už pršelo zas hodně.

Do tábořiště jsme dorazili okolo šestý hodiny. Nebe je nevlídný, ale neprší. Stavíme stan, aby oschnul, všechno máme mokrý. U tábořiště vyvěrá minerální pramen - vývěva v pařezu. Cesta k němu je - jak jinak- opět do kopce, bahnitá, to snad z posledních sil ještě zvládneme. Voda je strašně dobrá. Mňam. A pak zas zpět ke stanu dělat věčeři. Když jsme si zuli boty, úplně se z nich kouřilo:-(. Minerální pramen jsme použila na polívku a instantní bramborovou kaši. Jsou tady nějaký prapodivný mochničky a štípají. No to mi tady ještě chybělo. Šli jsme se opláchnout do potoka a umýt boty. Jsme úplně zbombardovaný. Ležíme a odpočíváme. Usímám asi v devět hodin. Spalo se dobře, ale ráno jsme měli poštípaný hlavy od těch mušek.

Pátek 28.7.

Ráno budíček v 7 hodin, vyrážíme v 8. Jdeme do vesničky Luhy a doufáme, že si konečně dáme po té strastiplné cestě něco dobrýho. Do vesnice jsme dorazili asi v 8:45.

V krámku nic k pití ani něco normálního k jídlu nemají, koupili jsme si aspoň vážený cukroví, které ale za nic nestálo. Autobus pro nás přijel v 9:30, máme 20 minut na přebalení věcí. Dáváme si aspoň pivo v autobuse. V 11 hodin zastávka v městečku Rachov na trhy. Na trhu ale nic moc nemají. Jdeme do místního baru. Bar vypadá moderně, všude běhají aktivní servírky, tak jsme si hned dali točený pivo. A zase ty záchody - mají tady jeden schovaný, společný pro pány, dámy i personál. Fuj. RACHOV je město s nejvyšší nadmořskou výškou na Ukrajině.

Pak už jdeme k autobusu. Autobus se nějak ale nemůže rozjet, takže chlapi musí autobus roztlačit, aby vůbec nastartoval. Aspoň je nějaká stranda:-). Po cestě jsme viděli katolické procesí.

Další zastávka - Solotvina. V Solotvině se nachází solné doly a solné jezero. Honza nám už od začátku slibuje nějaké překvapení, a to jsou právě tyhle doly. Teď zkouší domluvit, jestli nás tam pustí na prohlídku, když nejsme objednaní. Máme přijít až v 17:00 hod. Jdeme tedy zatím do Solného jezera se koupat. Koupání je příjemný, procento soli je tady vyšší než v moři, takže voda taky trochu nadnáší, ale samozřejmě ne tolik jako v Mrtvým moři. Ale i tady to tady lidi využívají na bahenní zábaly a léčebný koupele. Je horko, takže paráda. Pak jdeme do sprch - konečně jsem si umyla i hlavu, to je úleva.

Solný důl

Solné jezero

Pak jsme chtěli zajít do restaurace, je jich tady víc. V jedné jsou strašně pomalí a navíc mají jen jeden jídelní lístek na celou hospodu, tak jdeme do druhé restaurace, je kousek vedle. Tam jsme si objednali pivo a jakési jídlo, které si tady dávají skoro všichni. Šli jsme si sednout na terasu - ta je přímo nad Solným jezerem, takže pozorujeme, jak se lidi koupají a potírají se bahnem. Za chvíli nám přinesli jídlo - je to párek usmažený v těstíčku, k tomu kečup a hořčice. A moc dobrý. Ale po sérii čínských polívek a konzerv by mi asi chutnalo všechno. A je nám nádherně. Sedíme, popíjíme pivo a vychutnáváme si plný žaludky a pohled na jezero. Sraz u autobusu máme v 16:45 a jedeme do dolu.

Dlouho jsme čekali, do dolů jsme se dostali až okolo šestý hodiny. Je tady dost lidí a dolů se dostávají výtahem, takže omezený počet osob:-). Když nám místní průvodce povídal o dolech, docela jsem mu rozuměla, ale mladé slečny ze zájezdu neměly o ruštině ani šajna, tak byly nešťastný. Vyfasovali jsme helmy a sjeli jsme 300 metrů hrůzostrašným výtahem do solného sanatoria. Týjo, jeli jsme docela dlouho a pořád dolů, to bylo drsný. Dole mě to hodně překvapilo. Sanatorium je obrovský a nádherný. Všechno je vykopaný ze soli, místnosti, chodby...krásný čisto a teplo. Prováděl nás tady přímo jeden z lékařů, který tady pracuje. Ukazoval nám místnosti s postelema pro pacienty, kteří se sem jezdí léčit. Jakobysme procházeli nemocnicí, akorát všechny stěny jsou ze soli.... Místnosti jsou asi po 10-15 lůžek, vše je samozřejmě bez dveří.

Dokonce tady mají udělanou i nádhernou kapličku ze soli. Luďa si s doktorem pořád chce povídat svojí výbornou anglickou ruštinou, a na doktorovo "Speak czech" nijak nereaguje. Na solných stěnách jsou sem tam vidět nějaké obrazce, které při troše fantazie něco připomínají. Například nám doktor říkal, že nám ukáže obraz tchyně. Všichni koukáme na stěnu jako trubky, a nic. On se pak začal smát, že na stěně můžeme vidět obraz hada - zmiji. V dolech se celý rok drží teplota okolo 23°C. A například Němci zaplatí za léčení 1100 DEM. To je teda pálka!

Chodby...

V kapličce...

Kaplička - pohled z chodby

Lůžka pro pacienty...

Zeď chodeb

Po prohlídce jedeme zpátky výtahem nahoru. Když jsme přišli k autobusu, řidiči zrovna spravovali baterku, prý ji museli dobít z nějakého náklaďáku. Jedeme v 19:15. Už jsme zase opilí:-). Jedeme asi půl hodiny na tábořiště, čeká nás poslední noc ve stanu. Našli jsme si takový hezký místečko na trávníku, spíme u řeky za Těresvou, a vaříme. Pak se ale vedle našeho stanu začal budovat táborák, a protože nevím, jestli se bude pařit dlouho, moc bysme se nevyspali. Takže se musíme přestěhovat jinam. Asi okolo desátý, už za tmy, jsme čapli stan a přešli jsme kousek dál. Noc byla úplně hororová. Nejdřív jsem nemohla najít budík, asi zůstal v autobuse. Pak jsme si lehli, a zjistili jsme, že je stan hrozně křivej, tedy místo pod stanem, jemože teď za tmy už se nám to nechce předělávat. Ať si lehnu, jak chci, stejně spim hlavou dolů, z toho mi pak bylo špatně, no děs. Navíc v noci chvílema pršelo...

Sobota 29.7.

Ráno budíček v 6, jedeme v 7 hod. Sklízíme opět mokrý stan, ale mně už je to stejně všechno jedno. Jedeme do Chustu. V Chustu jdeme nejdřív na zříceninu hradu, což je na velkém kopci nad městem. Celý hrad jsme si prolezli, je tady nádherný výhled do okolí.

Pak zpět dolů do města a všichni jdeme na trh. Prý si máme dát pozor - mají tady takovou atrakci - "babky ošahávačky loupežnice". Okrádají turisty tak, že se na něj v davu nalepí ze všech stran a v tom zmatku mu nenápadně ukradnou co se dá. Celou dobu to bylo v klidu, až jsme se dostali do jedný tlačenice. Nejprve šel Luďa, ten prý tu bábu hned odhadl, tak chtěl uhnout, vtom cítil, že se na něj zezadu tlačí další bába, tak rychle utek z davu. Pak jsme šla já, to jsem ještě nic netušila, a cítila jsem v tom davu, jak mi někdo šahá po ledvince. Chytila jsem jí úplně křečovitě a taky jsem cítila druhou bábu zezadu, rychle jsem uhnula bokem a rychle pryč. Za tu chvilku se tý bábě podařilo otevřít mi ledvinku, bylo jí jedno, že se snažim jí držet, stejně pořád šmátrala..., ale naštěstí neměla šani mi něco vzít, i když myslím, že mi vytáhla jeden papírový kapesník. Byla jsem z toho pořádně v šoku. I když nás na to Honza upozorňoval, to, že se snažila dostat se mi do ledvinky i když věděla, že o ní vím, to bylo strašný. Šli jsme z trhu pryč a zašli jsme do obchodu, nakoupit pití a chleba.

Chust

Odjezd z Chustu v 10:00 hod. Řidič jel rychle, jako vždy, takže ho stavěli policajti a dostal pokutu, ale malou, bez bločku:-).

A pokračujeme do Mukačeva. Nejprve jdeme na Mukačevský hrad. Zdálky vypadá velikej. Ve 13 hod odjezd dolů do města. U autobusu žebrají cikáni, dne scelý den mírně prší. Prohlídli jsme si město (náměstíčko, pěší zóna, trhy....). Měníme ještě 10 DEM na hřivny. Pak jsme zašli do restaurace na jedno:-). Záchod měli opět jeden společný i pro personál. To je zvláštní folklór. Takový hezký restaurace, ale na záchody tu moc nemyslí. Jako na odpadkový koše, kterých tady taky zatim moc nebylo. Ale je tady všude čisto.

Mukačevský hrad

Veřejné hradní záchody (to už je trochu moc:-))

Odjezd v 16:00 do Užhorodu. Teď nastane horor s hotelem, kde musíme jednu noc přespat, ač bychom už měli jet rovnou domů. Honza nejprve zkusil domluvit, že bychom se jen navečeřeli a pak jeli domů. To ale nevyšlo. Ptal se v autobuse, kdo tady chce spát, je to půl na půl. Mě by to bylo celkem jedno, ale všichni počítají s nějakým časem příjezdu, jenže nikdo nejede dál než do Prahy, takže bysme tam zůstali trčet sami až do rána. Já si myslím, že se to dá přežít a řešila bych to, až bychom tam byli. Luďa je z toho nějak nervózní. Honza s tim ale nic neudělá, i když by sám nejradši taky jel rovnou domů. Průvodkyně řekla, že komu se to nelíbí, může si stěžovat, ale prostě se musíme ubytovat. A to zase někteří by chtěli využít situace, kdy tu noc nejspíš zaplatí cestovka, tak se tam v klidu vyspat a pak jet domů, což chápu. Honza by potřeboval nejspíš se nahlásit a ubytovat, navečeřet, a pak jet domů, ale to by s tim museli všichni souhlasit, aby si na něj někdo nestěžoval. Řekl tedy, že se navečeříme a pak dáme hlasovat. Jdeme na pokoje. Pokoj je strašně útulný, s ledničkou, a s hezkou koupelnou. Buď tady budeme spát a pojedeme ve tři ráno, nebo pojedeme rovnou a spaní na posteli si zase neužijeme.

Je 18 hod, ve 20 hod bude večeře. Luďa je víc a víc nervózní, šel na recepci, a zeptal se "kde byváet naš stáršij?" :-) a zavolal telefonem Honzovi na pokoj. Mluvil s ním strašně dlouho, že nemá dávat hlasovat, ale že musíme jet rovnou. Honza mu na to řek, že s tím bohužel nic neudělá, a ať neprudí kvůli pár hodinám. Že máme jít na večeři, pak se prostě bude hlasovat. Recepční byla z toho nějaká rozhozená. Když to položil, recepční se ho se strachem zeptala "što vám zdes něnráviťsa?". Museli jsme jí uklidnit, že je vše ok. Jdeme na večeři. Dostali jsme řízek s hranolkama a zeleninový salát. Pak přinesli ještě čaj. To jsme si pochutnali. A ještě nám k tomu hrála hudba. Po večeři jsme se sešli v patře a Honza se zeptal velmi chytře a takticky: "Tak kdo z vás, když už jsme tak dobře nejezení a spokojení, kdo tady chce mermomocí zůstat?" Ruku nezvedl nikdo. No sláva, tak paráda.

Odjezd určen na devátou hodinu. Rozloučila jsem se s recepční, která byla zase vyplašená z toho, že se všichni zase balíme a jedeme. Za poslední drobný jsme dole v baru koupili vodku a tři piva, tady ani nic jiného koupit nejde. A vyrážíme. Na hranicích jsme naštěstí nemuseli vytahovat zavazadla, jen jsme šli s pasem pro razítko. Po hodině odjíždíme z hranic. Je 22:15 a fičíme... Luďa vzal vodku a šel si připít s průvodcem, aby si ho udobřil a nějak se tam zacyklil. Vodka je asi dobrá, aspoň na to oba vypadají, jsou čím dál tím veselejší. Paráda, takže mám dvě místa pro sebe a můžu si natahnout nohy. My vzadu taky popíjíme vodku, všichni mají zásoby... Luďa se "udobřoval" až do rána, takže využívám situace a pohodlně usínam...

Neděle 30.7.

Pak jsem se probrala až v 7 hodin, už jsme prý za Olomoucem. Jedeme rychle. Ve dvě hodiny jsme byli doma...

ZAKARPATSKÁ UKRAJINA 7/2000 2.část

Menu

Vyhledávání

Kontakt